Přijíždíme do krajského městečka Mandalgov' (tedy Mandala-Gobi). Tu je další šance poodletět na východ, podél cesty na obec Dalaj (krásné názvy, což?).

Na druhém snímku potkáváme stěhováky - i s celým domem.

Škvírou v plotě si prohlédneme městský budhistický chrám, skvěle vybavený mnoha motlitebními mlýnky.


Nabereme taky benzín - do plných.
Kontroluji co to klepe na podvozku. Naštěstí snad jen uvolněný výfuk. Drát, co jsem jím výfuk vyspravil v jižní Austrálii už prorezl a tady, ve sběrně hned vedle, mi dali parádní na novou správku. Během opravy sleduji větřík a lehké termické poryvy. Na obloze ani mráček, ale je to živé. Supr!

Ještě nakoupíme do barelu vodu v místní vodárně. Platí se, cena je ale lidová.


A hurá za město na start.

Jenomže vánek se na otevřeném prostranství ukazuje býti neletově silným.
Ach jo! :(

Tož valíme dál.
Za městem nalézáme rozcestník. Poprvé v Mongolsku vidíme směrovou tabuli. Kilometry na ní ovšem neoznačují vzdálenosti do cílů, nýbrž vzdálenosti, kde se má odbočit z trasy. Všechny cesty, jež na s nímku vidíte, patří k jediné trase. Možná ale, že některé z nich jsou jen lokálními odbočkami. To nikdy nevíte. Kompas se proto dost hodí. Stačí ale jasná představa, kde se ve kterou hodinu nachází slunce. A to mají Mongolové zjevně dobře zažité.

Krásná příroda...


Krajina je čím dál tím pouštnější. Okouzluje nás.

Ostré slunce, prach, prudké změny teplot, prochlazující vítr.
Amazonka ulehá s lehkou horečkou. Ukrýváme se před větrem na den v úžlabí kopců z předchozího snímku. I tak vítr v noci cloumá s Tondou, ten jako by chtěl odletět. Bojuji s vařičem. Jak klesají teploty plamen slábne. Jako by si australský vařič nechtěl rozumět s ruskou bombou. Než uvařím, trvá to dvě hodiny, i když jej zabedňuji v závětři. Tohle musíme vyřešit, vždyť až příjdou opravdové mrazy, bez vařiče jsme nahraní. Pochvalujeme si ale termosku z Vladivostoku, vždy máme horký čaj, to je fajn.

Při snídani se kocháme výhledem na krajinu. Támhle cválá stádo koní, hnané honákem na crossové motorce. Vypadá to velice vesele. Směji se a mávám mu. Ten se zastaví a vyráží za náma do kopce. Za chvíli sedí na bobku u naší auto-jurty a spolu srkáme čaj, jež jsem právě dovařil a krajíc chleba s medem. Nevadí že nemáme společný jazyk. Probíráme změnu počasí. Ukazuju mu ciry, jež plují vyjímečně od východu. Bude tentokrát foujkat východní vítr? Kreslím situaci do písku. Zdá se že ano. Honák pak kreslí do písku jurtu a pozvání. Díky, nám je takhle fajn.
K večeru už je Amazonka vcelku fit a my popojedem dál. Dnes jen asi 30 km, jen abychom si našli nový výhled do krajiny a schovali se před otočeným větrem do jiné úžlabiny.


Studny ve stepi.


Večer poposedávají kolem cesty dravci.


Ráno vstáváme zvesela. Amazonka je úplně ok, vítr zatím neznatelný, intenzivně tu voní suché byliny. Do našeho dolíčku vidí jen sluníčko. Přepíráme si drobné prádlo. Jen v troše vody ve vandlínku, potok je samozřejmě vyschlý, jsme na poušti.
Hele, přes hřbítek sem přišlo stádečko ovcí.
Za chvíli se za ovcema vynoří honák. A zase na motorce! Vždyť je to ten samý ze včerejška!
Máváme na sebe.
Ukazuje nám, že jsme se náhodou ubytovali v jeho sousedství, bydlí hned za kopečkem.
Takže včera hnal ty koně desítky kilometrů daleko.

Podruhé, co v Mongolsku vidíme směrové značení.

A poprvé velbloudy. Jsou nádherní.

Tihle nejsou divocí, někomu patří, mají značky. Ale žijí naprosto přirozeně. Divocí velbloudi se prý vyskytují na jihu za horama.

Vane severovýchod. Odbočujeme na cestu na východ, měla by se po pár desítkách kilometrů otočit po větru. A navíc, tady někde by měl být jakýsi zajímavý kaňon, zaznačili jsme si jej v knihovně v Ulambátaru do mapy.
Jo, tady je cosi. Není to kaňon, ale vyerodované bývalé dno mořské tvoří barevný útes. Je už večer. Pokud bude takhle vanout, ráno si tu zasvahujeme.

Ráno je ale vítr silný a v protisměru. Poprvé jižní. A teplý. Vzduch se zakalil prachem. Snad z Číny.
Jedeme dál.
Za skalním průjezdem je studna. Usměvavá žena čerpá vodu kozám a ovcím. Počkáme a nabereme si taky do barelu

Přijímáme pozvání na krátkou návštěvu do jurty. Vítr skučí, kamínka příjemně hřejí. Malý klučina s chutí pojídá Amazončiny bombóny a my se zase olizujeme nad neskutečně lahodným jogurtem.

Klukovi namaluji australského velblouda. Schválně končím hrbem, jedním, jako překvapení. Směje se na celé kolo, takhle to přece není!

Otvírají se dvířka, vstupuje děda, směje se, co jsou to za hosti. Že nemáme společný jazyk moc nevadí. Vysvětluje mi k čemu tu má detektor kovů.
Zlato.

Nevím, čím to je, všude ve světě kde se pokouším lítat, nacházím zlatokopy.
Amazonka je nadšena z prohlídky vedlejší jurty - ložnice. Jako malovaná.

Loučíme se s těmito lidmi. Tohle je útulné místečko na zemi. I když v poušti.
Jedeme dál..