Vjíždíme do jižních hor (jejichž jméno nedokážeme ani přečíst, natož si jej zapamatovat). Obětuji cár ze své okolosvětové, téměř věčné, zelené košile.




Z jednoho z vrcholů pozorujeme dravce, syslíky, horské kozy,

v údolí i souboj muflonů. Krásně panáčkovali.

Nacházíme cestu přes hřeben. Jinou než z mapy. Je poněkud drsná, ale krásná. Jen Amazonka se drží v některých náklonech tak, že v ocelovém madle zanechala prohlubně od prstů.

Konečně sjíždíme z nejhorších padáků, cesta teď vede štěrkem vyschlého koryta. Očekáváme, že za chvíli se otevře pouštní planina za horama. Ale nikoliv. Už deset kilometrů se potok zahlubuje stále níže a zužuje. Na dně kaňonu se dokonce objevuje voda. Normálně bychom se radovali, vždyť jsme uprostřed Gobi a tohle je první tekoucí voda po tisíci kilometrech. Ale na obloze to vypadá na pořádnou přeháňku a k tomu za chvíli spadne tma. Tady zůstat nemůžeme, nevíme jak moc se voda může zdvihnout. A zpět se nám nechce. Pokud sprchne, auto terén v sedle stejně nezvládne. Jen aby vpředu nebyl nějaký vodopád, přejeme si. To by byla past. Cesta se ztrácí, už jedme jen potokem. Soutěska sotva dva metry široká. Tudy máme projet?!

Obcházime motlitební mohylu, přeměřujeme šířku, zkoumáme dno, auto se nesmi naklonit a zapřít o skálu.
Konečně!
Soutěska se otvírá, nacházíme ruiny bývalého kláštera, děkujeme u motlitebních mlýnků.

Vyjíždíme na planinu.
Přeháňka se spouští. Déšť se sněhem! Brrr. Zachumláváme se do všech spacáků a dek. K autu přijíždí na motorce promoklý pastevec, jež před chvílí sháněl koně. Zve nás na noc do jurty.
Díky, naše auto-jurta nám stačí. Srkáme čaj z termosky a sledujeme kymácení korábu-Tondy v divokých nárazech větru.

Ráno se probouzíme do křišťálově čistého dne. Hory jsou trochu zasněžené. A to jsme předevčírem chodili v krátkých rukávech. Potok, jímž jsme přijeli je zamrzlý. Kousek pod náma se ztrácí v písku pouště.

Nemůžeme se vynadívat.



V mrazivém vzduchu ale nechce pořádně hořet plyn. Je to čím dál horší, voda na čaj se ochlazuje skoro rychleji než jej slabý oheň ohřívá. Znovu kontroluji hadici, trysky, hořáky, ventily. Nic. Přece ruský propan nemá větší molekuly než australský? I když by se tomu tak trochu chtělo věřit - ne. Ale ty teploty přece jen nejsou australské, chce to asi větší trysky. Jak ale na poušti převrtat dírku v trysce z jedné na dvě desetiny milimetru?
No, a právě dnes nad ránem mi do snu přišlo řešení. V lékárničce mám teninkou injekční jehlu. Tu zabudovávám do vařiče, složitě, ale jde to. A bingo! Čaj za chvíli vaří. Za odměnu se jedeme vykoupat do ledového potoka.