Přijíždíme do obce Noen.


Nemají 92 oktanový benzín, jen 80. Do příští stanice ještě vydržíme na kanystrech, pak to tam budeme muset dát. Co se bude dít? Nezůstaneme stát někde v poušti?
Zato tu ale načepujeme výbornou vodu a v malé jídelničce si dáváme jedinou položku menu. Jsou jím skvělé masové taštičky (národní jídlo) s lehce slaným čajem. Nejsme schopni zopakovat jeho název, na chuť jsme mu ale přišli ihned. Je si jen potřeba dát pozor na sádlo, jenž rádo vystříkne ven. Prý je nejlepší nakousnout roh a sádlo předem vysrknout.
Nesnáším země, kde se propaguje neslané a nemastné jídlo. Tady je nám dobře.

Naše cesta se přimyká k malebnému hřebeni. Později jej přejmenováváme na "hory u lebkáče".

To je On. Lebkáč. Vidíte jej? Hlídá příchozí, dál smí jen ti odvážní. Lze se tu ztratit v bludišti skal. Jsou tu i další stvůry.

Slepencová skála je stvořena z tisícibarevných kamenů a kamínků. Vítr je ze skal pomaličku vydloubává ven.

Nás ta krajina vtahuje a my se do ní vnáříme i s Tondou.




Jéé, tobogáááááán...

O hodném draku a o Slunečníkovi, Měsíčníkovi a Večernici.


Ráno se probouzíme do zajímavé situace. Ležíme přesně na stacionární frontě (u nás se říkává "zvlněné"). Vítr huláká ale fronta stále visí nad hlavami. Na severu křišťálovo, na jihu těžké šedé mamáty. Nepadne ani kapka.


Zato zima je na tom větru, brrr..
Snídáme proto až později, na území krále Miroslava, kam svítí slunce a kde lze nalézt závětří.


A musíme vyřešit jeden tíživý problém. Tím je Olgoj Chorchoj v autě. No, nejsme si jisti co to je, ale něco nám vlezlo do auta a děsně to smrdí. Nejdříve mne Amazonka podezřívala, že jsem se společensky nezachoval. Ne, že by se to nemohlo stát, ale takto silně a vytrvale bych to ani nesvedl. Potom jsme dospěli k závěru, že to bude naše třetí myš na cestě. Tentokrát mongolská a po hostině na australské návnadě, již jsem prozíravě ponechal nastraženu v nejnižší palubě. Teď tam kdesi chuděra chcípla a my ji musíme vypátrat, abychom se tu neusmrděli k smrti. Těšil jsem se, jak Amazonka znázorní na okenním sloupku naši třetí trofej.
Podařilo se mi vyšťourat návnadu, ale byla nedotčena. Varianta "myš" tedy padla. Logickými úvahami jsme dospěli k jedinému rozumnému vysvětlení. Do auta nám opravdu nalezl Olgoj a bude tam smrdět, dokud jej nevypátráme a nevystrnadíme zpět do písků Gobi.
Dlouho jsme odkládali tuto obtížnou a nebezpečnou akci. Dále už ale nemůžeme. Teploty jsou čím dál nižší a nelze neustále větrat. A tak vykládáme vše z našeho pozemního křižníku ven. Jako na celnici. A ještě důkladněji.
Nic!
Očucháváme všechny bágle, odchlipujeme tapecíruňk, prošťouráváme vzduchotechniku.
Nic!!
Vzdáváme to.
Při pátrání po Olgojovi jsem ale v bedně s náhradními díly nalezl potápěčské brýle z Panamy. Tak si aspoň můžu zašnorchlovat!


Asi tak po 100km sjíždíme z Lebkáčových hor vyschlým "korytem všech barev".

Kocháme se odstíny minerálů a najednou potkáváme strom. Po stovkách kilometrů strom! A opodál několik dalších. Tak to je les.
Ovšem, začarovaný!






Koně u vzácného malého pramínku.


Silný vítr, tvrdá poušť.