V širokém údolí to protahuje od západu čím díl více. Něco se blíží. Prach se už zdvíhá sám od sebe, nemusí ani projet auto. Tady to asi není nic vyjímečného. Velbloudy to rozhodně nevyvádí z míry.

Do krajského města Altaj musíme překonat 2800m vysoké sedlo. A to co se blíží vypadá jako studená fronta.

Pořádně studená.

V Altaji sháníme plyn, nemrznoucí kapalinu do stěračů a teplé boty pro Amazonku, její pohory už nestačí odolávat. Nedáří se koupit ani jedno.
Kupte si uhlí, nabízejí prodavači obrovské kusy. Hmm, nebylo by špatné mít v Tondovi kamínka...
Nakonec mi paní z autoservisu donese půlku svého kanystříku modravé kapaliny. Sláva, last-minut! Dovezli jsme si z Ulambátaru, vysvětluje, tady ještě nezačalo mrznout, kapalinu tady teprve dovezou.
Tomu se divím, vždyť kolem se všude třpytí čerstvý sníh.
Ale kdéže, -1 není žádný mráz, směje se domorodkyně.

Z posledního plynu si večer taktak uvaříme čaj a zavrtáváme s do spacáků.

Ráno si prohlížíme jinovatku na stropě přímo nad hlavou. A taky mi trochu zmrzly ponožky.

Hleďme, někdo tu na zemi ponechal mongolský dalekohled a tohle jsou mongolské tepláky. A támhle pod náma se v mrazivé mlze probouzí město Altaj.

Amazonka si vzpoměla, že má ve váriu i teploměr. To neměla! Jakmile naměřila -13,5st, vypuká panika a jedeme zpátky do města.

(Na druhém snímku je památník - motor z ČKD.)

Na rozsáhlém tržišti postupně nacházíme vše potřebné. Máme na čem vařit a Amazonce neumrznou nohy! Škoda že si nemůžeme naložit i novou jurtu.

U krejčího si nakonec ještě necháváme ušít veliký fusak a zlatou záclonku, no nádhera. Teď si na nás žádný mráz nepříjde!

S odletem pondělní linky z prašného letiště vyrážíme z Altaje i my.