Dlouho sklesáváme podél potoka níž a níž.

Opravdické stromy a občas i opravdický lesík!

A už na nás vykukuje městečko Monchchajrjan.

Moc se tu nezdržíme, večer už je na krku a nechceme zatmět někde v soutěsce.

Mnohokrát brodíme.


Ale co my, my máme nohy v suchu a Tonda si jen spokojeně mručí. Obdivujeme místňáky jak se s obtížným terénem vypořádávají. Pokud máte pocit, že tu místy leží sníh či led, tak ten pocit je správný.


Údolí se stále kroutí a zužuje, my pořád nenacházíme vhodné místo k noclehu. A tak se, už po tmě, šineme pomalu dál. Cesta je horší a horší, Tonda se s námahou překuluje přes balvany, boří písky a tančí na kamenech skrytých na dně potoka.
Jedeme velmi úzkou soutěskou. Skála, cesta, potok.
Ve tmě před náma se něco vlní. A dost rychle se to blíží.
Ale zcela potichu. Co to je?
Strhávám Tondu do břehu.
Kolem nás svižně probíhá tmavý obrovský vlebloud.
A druhý. A další.
Celá rota velbloudů. Běží v jednotném rytmu, vysokém tempu a naprosto tiše nahoru kaňonem. Jejich papučovitá kopyta jako by se nad zemí vznášela na vzduchovém polštáři, hlavy letí vzduchem jako ptáci, spojeni s těly jen chuchvalcem srsti. To vše se děje zhruba ve čtyřicetikilometrové rychlosti. Asi jako když vás nečekaně mine pelotón cyklistů sjiždějících z hor. Jen namísto svistu a pachu naolejovaných řetězů teplo pružných těl. S úžasem hledíme na tu krásu. Na posledním velbloudu si mezi hrby hoví veselý chlapík. Jako v dokonalém plyšovém křesle. Mává na nás, hubu od ucha k uchu, spokojený se sebou i se světem. Kudy se tihle pustili? Řiká si asi a mizí ve tmě.
Dokonalé.
Bylo to jen několik vteřin, ale tenhle obraz nám z hlavy asi nikdy nevymizí.

Cesta se ještě více zhoršuje, balvany zvětšují, tma houstne. Světlomety naráží na neuvěřitelné stěny potokem podemletých morén, přímo pod nimiž vede naše cestička. Na čem drží ty kulaté balvany, co nám visí dvacet metrů nad hlavou? Nechápem.
Pryč odsud, velí pud sebezáchovy.
Ale pomalu! Naznačuje Tonda.
Pozdě v noci se údolí otevírá a vpouští dolů měsíční světlo.
Jen se zachumláme a rychle usínáme.

Ráno na výjezdu z kaňonu.


Tohle byl závěrěčný kaňon, jímž vyplouváme z pohádkového světa. Vpluli jsme do něj před mnoha dny, kdesi na jihu v Gobi, už si ani nepamatujeme kdy to bylo, jen jsme jako unášeni krásným snem.