Zbývají nám poslední dva dny z mongolského víza.
Nezbývá, než po hlavní valit směrem k hranici,

naposledy vymýt palivový filtr,

nabrat si ledovou vodu - v kanystru se vnášejí ledové krystalky,

zamávat posledním huňatým velbloudům a třásnitým jakům

pokochat oko jiskřivými vrcholky čtyřtisícovek,

a naposledy si alespoň trošku "zabloudit".
Když tady je tak krásně. ALTAJ!

Chlapci nádherní, dá se cesta přes údolí zkrátit tamhle pod horama?

Jasně, vpoho!
Ach..
No, zas tak vpoho to není. Jak se to pod náma proboří, buďto si o led rozřežem gumy, nebo se po kluzkých kusech ledu nahoru nevyškrábem.

Nakonec si brod přes potok uděláme svůj, kus výše v horách.

Uff!

A už zas valíme dál po hlavní. Dolů z náhorní planiny, kolem jezera Tolbo nuur.

A dalším kusem budované čínské dálnice.

Do města Olgij.

Jsou tady mešity, žije zde spousta kazachů a chybí tu téměř jurty.

Na tržišti mne nejvíce baví velká kulečníková sekce. Zatímco baby nakoupí, chlapi se pobaví.


Nocujeme těsně před hranicí. Ráno se budíme do 15stupňového mrazu. Míjíme poslední mongolské stavení,

vstříc potupným hraničním procedurám. V půl deváté stojíme s dalšími pěti auty ve frontě před hranicí. Na ruské straně vyjíždíme z celnice v půl páté odpoledne.

Ahoj Mongolsko, uchvátilo jsi nás.