Řeka Čuja. Podle ní se jmenuje 1000km silnice přes Altaj: Čujský trakt.

Veselý památník řidičům - podle textu jedné písničky.


Tady pod náma se Čuja vlévá do Katuně, veliké divoké řeky, jenž se daleko pod horama zklidní a promění v obří sibiřskou řeku Ob.

O Katuni jsem snil v pohádce pro Kocura , že podobně jako na Coloradu, po ní projedu část cesty na raftu.
Na raftu teď sice nesedíme, ale stejně žasnu, že jsme teď právě tady. Tu pohádku jsem tehdy nijak moc nepromýšlel, vyklouzla ze mne jen tak, za dvacet minut.

Večer líčím na tajmeny. Třeba jim pochutná mongolská játrová paštička..
No, anebo alespoň těm rybkám, jimiž se tajmeni živí, ne?

...Nechytilo se nic. Podobně jako pětici zmáčeným rybářům, jež tu vystopila ze člunu.
Neva. Katuň poskytne i jiné radosti. Konečně se máme kde pořádně vykoupat. Kusy ledu naštěstí proplouvají v proudnici u protějšího břehu, takže nic nehrozí. Táboráček je rozfajrovaný, u něj se krásně ohřejem a usušíme. Ach!
A je nutno se oholit, v Bijsku se chci potkat s dávnými přáteli..



A cestujeme dál a dál,

krajina se postupně mění z horské suché stepi na vlhkou tajgu.
Opouštíme úmyslně hlavní cestu a zkracujeme si to po těch rozbitých a bahnitých.

Jsou tady velmi chudé vesnice. Rozvalené sovchozy a obyvatelé vzpomínající na staré dobré časy.

Ale co je to tady?

Tady si někdo umí udělat pěkně veselo. Připomíná to podobnou taškařici, již kolem cesty vyrobili farmáři v jihozápadní Austrálii. Tohle je ale naprosto nedostižné!