Po šíleně rozbité bývalé asfaltce se kodrcáme směrem na Karagandy.

Tady někde u téhle vrchovinky přistávali Sobětov a Kruglov, myslím v roce 2006, byl to kazašský rekord, něco přes 190km. Byl překonán až loni, prý u Pavlodaru, kolem Irtyše kdosi uletěl 250km.

Přespáváme ve stepi. Nacházejí se tu občasně prastaré pohřební mohyly.


Ráno k nám přijíždí tabletka. Veselí chlapíci se vyptávají, zdali jsme zahlédli stádečko krav které se zatoulalo dál než obvykle. Neviděli jsme je, ale aspoň si trochu popovídáme.
Zajímá nás jak vidí život v těsné blízkosti atomového polygonu. My jsme zvyklí, smějí se chlapi. My tu pamatujeme spoustu výbuchů a nic se nám nestalo, bagatelizují to...

(Jak to teď vypadá na polygonu se můžete podívat třeba tady .)

V následující obci nacházíme další nový památník obětem radiace.

A novou malou měšitu. A děti jako z cukroví.

Za městečkem Kajnar se počasí zlepšuje tak, že vážně pomýšlím na start. Je už ale bohužel pozdě. Než bychom rozbalili nádobíčko, náznaky slabé termiky by stejně zmizely.



Vyšplháme s Tondou na příhodný kopeček a nádobíčko si v podvečer vytahuje Amazonka.



Těšíme se na ráno, třeba si zasvahujeme, nebo že by se dokonce dalo i trochu popoletět?
Ale jakmile slunce vyšlo, silný vítr naděje okamžitě ruší.




Tak jedeme dál..