Priozersk bylo ještě před pár lety zakázané vojenské město.
Vjíždíme.

Všude se demoluje, všude jsou hromady betonových bloků - kupte si použité panely - , všude se rekonstruuje, jedeme po novém asfaltu, tady je nový kulturní dům a před ním socha gruzínských komiků.

A u sochy za náma dojedou místní policajti. Spíš ze zvědavosti, než co jiného. Ani nás nelegitimují, zajímají se odkud a kam a jak se nám tu líbí. Tady na turisty nejsou zvyklí. Fotí se s náma na své mobily. Já taky, já jsem bývalá policistka, přibíhá k nám zvesela ještě jedna dáma. A já taky, já jsem budoucí, tulí se hned další. ..A já taky, pomyslí si tiše, a jakoby náhodou se prodere před fotoaparát i holčika.

V družném hovoru se setmí, nocleh se bude asi hledat těžko. Jedeme podle google map po pobřežní komunikaci. Někde na břehu, dostatečně daleko za městem to chceme zapíchnout. Cesta se zhoršuje, poskakujeme po rozbitých panelech. Posléze se z toho je cesta hrůzy. Rezivé armatury trčí neomaleně z panelů a hrozí zničením našich drahocenných pneumatik.

Spousta panelů, zřejmě těch použitelných, je odvezena a Tonda musí šplhat po půlmetrových schodech. V záři reflektorů se zjevují betonové ruiny, jako v nejpadlejším americkém akčním filmu. Tady se nám spát nechce. A tak jedeme celé hodiny. Konečně se krajina i cesta uklidňuje, usínáme pod hvězdama v tichém zálivu.


Ráno projíždíme kolem dalších ruin,

to bývalý sovětský obří radar.

Kontrolní stanice na výjezdu z oblasti těžby druhotných surovin je vybavena vtipnou větrnou elektrárnou.


Putujeme dále na jih kolem Balchaše.


Som, som, kipčonyj som! Uzený sumec!
A a rybka ze včerejšího rána se jmenuje vobla.