Od Balchaše jedeme po hlavním tahu Astana - Almata. Jen několik km, než zase odbočíme na vedlejšku. Kvalitní silnice, velký provoz, vlečem se v koloně a... Policajti.
Po roce cestování od Sydney až sem se poprvé setkáváme se zákeřnickým policejním stylem, nikoli pomáhat a chránit, ale rýžovat. Radar na nesmyslné padesátce na rovném přehledném úseku. No, taková první ozvěna blížícího se domova. Ale v kazašském vylepšení. Neměl jsem oči přilepené na tachometru ale na okolních autech, ale mám velkou pochybnost, zda ta kolona která se zrovna nakupila, byla schopna jet rychleji. A pročpak si z kolony vytáhnou přednostně cizince? Policajt ukáže na jakýsi papír kde je rozpis pokut pro jednotlivé překročení. Je to to dost. Zrovna všechny kazašské peníze co máme na hotovosti. A po různých dlouhých cirátech pak otevře jakousi složku a ukáže kam vložit peníze. A nazpátek? Neochotně vydá částku menší než by měl. A potvrzení? Nějak nerozumí. Aha. Vypadnu oloupen z jejich auta a pořádně nasrán.
Rychle odbočit do pustin! Tohle nemáme zapotřebí.

Před náma se otevírá zvláštní pohled. To je snad moře?

Není. Je to pláň, dolina zvaná Ču.
Asi nejsme první, komu to tu připadá jako moře. Tvůrci tohoto motorestu zřejmě také.
Ona to vlastně ani pořádná dolina není, je to jen nekonečná rovina s pomíjivou řekou Šu, kterou ovšem od domorodců slyšíme vyslovovat Ču. A proč pomíjivá? Na naší mapě jsou jen takové divné nesourodé kusy řečiště a voda se prý ztrácí kdesi v pískách mnoho set kilometrů na západě. Kam? To bych rád věděl. Prohlédněte si řeku detailně na satelitním zobrazení. Je úchvatná. Připomíná mi to řeku Niger v Sahelu na jižním předpolí Sahary.
Náš plán je putovat podél toku po místních cestách. A mapa naznačuje, že to nebudou dobré cesty.

O téhle oblasti jsem už dávno přemýšlel, že by mohla být vhodná pro daleké PG lety směrem na západ. Narozdíl od Mongolska tady už neočekávám silné západní větry, ale snad proměnlivé, možná i časté východní, a snad ne tak silné. Kterýsi ruský pilot mi vykládal, že v oblasti z auta pozoroval vysoké kumuly, jsou ostatně patrny na statelitních snímcích na google-maps. Ale nevím o nikom, kdo by tady zkoušel létat. Pokud vím, neměly by tu být žádné vojenské polygony ani letiště. Jen severně, v území kde není doslovně vůbec nic, myslím, že občas dopadne nějaký ten kosmonaut po návratu z kosmu, nebo třeba neúspěšná raketa po startu. Jsme zhruba tisíc km právě na východ od Bajkonuru.
A je tu cesta a mírné osídlení. Takže voda, potraviny a snad občas i telefonní signál. Tj. na mapě vidíme rozseto po dolině Ču sem tam nějakou ves. Tak hurá na průzkum. Je už sice pokročilý podzim, a tak jsou letové ambice velmi nízké. Ale člověk má být připraven.

Na konci doliny Ču dorazíme k pohoří Karatau, přes něž snad vede nějaká cesta k hlavní a jediné silnici podél řeky Syrdarji na západ. Ale možná taky ne. Naše mapa je nejednoznačná. Řešíme to přes telefon s Rustamem, a ten si ani při detailním pohledu na google maps není jist. No, budeme hledat. A k tomu budeme potřebovat spoustu benzínu, vždyť teprve po nějakých 600km územím, o němž nevíme vůbec nic, začneme cestu přes hory hledat. A k tomu potřebujeme peníze, jenž nám ovšem uloupili policajti. Nechce se nám zajíždět na jih do města Šu (opět čti Ču) hledat bankomat. Nakonec nám bodrá pumpařka promění stodolarovku, naplníme všechny kanystry benzínem a pitnou vodou a můžeme vyrazit!

Už po tmě hledáme nějaké místečko přímo u řeky. Pro samé křoví a všelijaké náspy ji ale nemůžeme nalézt. Necháváme to tedy na ráno. To přichází s lehkým mrazíkem a zlatým sluníčkem, a je to jedno z nejkouzelnějších rán co jsme zažili.

Tož idem hledat Ču. Gde je?
Že by toť? No, tož to je teďkom uplně vyschla.

(To bílé na povrchu písku není sůl ale čerstvá námraza.)

Tož pojď sem, vidim vzadu jakusi hladinu!

Kúrňa, ta je ohromná. A jak valí! Dyť to je řeka srovnatelná s Dunajem! A tož tohle všechno že se vsakne do pisku? Teďkom na podzim se všecka ta voda přece nemože odpařit v tych malych jezerach na zapadě. Voda musí prosakovat podzemim až do Syrdarji, nebo až do Aralskeho jezera. Jakto ale, že Aralske jezero vysycha, gdyž ma takovy přisun vody? To je nepředstavitelne.

Tož ale je tu krasně!






Tak, a teď už opravdu vyrážíme na dalekou pouť po rozbité cestě.

Celý den se porůznu doháníme se dvěma autobusy, které mají co dělat aby zvládaly hluboké jámy. Často musí všichni cestující vystoupit.

Občas v "buši" zahlédneme jezera na Ču. Krajina trochu připomíná Austrálii.

Mimo cestu potkáváme jen pastevce.

Jeden den to už vypadá na lítání. Z vyjímečného, malého hřbítku pozorujeme ve stepi, kde byl dříve požár, úzké černé dust-devily (první snímek napravo). Vzduch kolem nás se ale téměř ani nepohne. Chybí už jen trošička sluníčka, aby se to rozjelo. Vyjímkou jsou jen malá černá požářiště, ty už fungují. Trvá to ale jen chvilku a pak vzduch zase zmrtví. No nic,na lítání to už není.