V Kentau, jinak vcelku normálním průmyslovém městě, nakupujeme jídlo, plyn a chceme hned pokračovat dál. Naše pomalované auto ale přitáhne mladou dvojici a zapřádáme hovor. Ten se pak protáhne na společné večeři.

Šerzad a Kalzhan jsou velicí optimisté, při vlastním studiu budují nové jazykové centrum ve svém městě. Pracují od rána do večera a těší se na budoucnost, třeba i na velké cestování.
Kalzhan má zítra dopoledne čas a nabídne se že nás doprovodí do Turkystánu, historického poutního muslimského města, s monumentálním mauzoleem - mešitou.

Přijímáme a zítra ráno pak společně jedeme do nedalekého Turkystánu.
Když se z ranního oparu vynoří starověce vyhlížející přes 70 metrů vysoká mešita, vyráží nám to trochu dech.


Na důležité památce a zároveň živé mešitě se neustále pracuje. Jako restaurátoři jsou tu zaměstnáni ponejvíce turci.





Nádhera.
S Kalzhan se odvážíme i dovnitř, leccos nám objasní.
Loučí se s náma kresbou kazašské jurty. Kruhový vrchol s mřížkou, jenž mi připomíná petangovou kouli, je vlastně národní symbol. Narozdíl od Mongolska, jurta již prakticky patří do minulosti. Ve stepích jsme nespatřili ani jednu.
Mnoho štěstí Kalzhan!


Do Turkystánu jsme z Kentau putovali pouhých 30km, ale skokem jsme se přemístili z rozvíjejícího se postsovětského Kazachtánu do pravého orientu.

Stavební prvky z mešity pozorujeme i na některých stavbách ve městě.

Na tržnici je rušno, i když dnes zrovna není tržní den. Nejvíce nás zaujali tihle zmijeglovy (snakefish, hadohlavci)

Že jsme v pravém muslimském městě se pozná i podle toho, že nikde neseženeme vůbec žádný alkohol.

Velmi rušno je i v ulicích, a za volantem zažívám i občasné chvilky strachu. Zdejší styl jízdy je prostě poněkud drsný. Snažím se přizpůsobit tempu, zařazování do proudů i parkování. Myslím že se docela dařilo.
Ale nic platno, po zastavení v řadě místních aut, ještě ani nestačíme vystoupit a už je tu bodrý policajt, který odnáší mé papíry do policejního auta se šéfem. Je to o 200m dále, kam se musím prodírat davem lidí. Trpělivě, ač se skřípěním zubů sleduji celou jejich hru, která směřuje jen k obsahu naší peněženky. Nevím kde vzali rentgenové oči, ale vyměřili nesmyslnou pokutu přesně v naší kompletní hotovosti. To že nestojím za značkou zákazu, ale před ní, spolu s dalšími šesti místními auty, jichž si tihle policejní zlořádi vůbec nevšímají, nehraje roli. Zvažuju jen, zda-li má případná tahanice, čas a nervy cenu vyžadovaných peněz, a dojdu k závěru že nemá. Tak se snažím udržet v klidu a sleduju jen jak to navlečou. Nejdříve začnou vytahovat oficiální formulář, se kterým mám pak pokutu zajít zplatit do banky. Na otázku šéfa, hrajícího zlého policajta, zda s pokutou souhlasím, odpovídám že nesouhlasím, ale že mi asi nic jiného nezbývá. Zlý policajt se na chvilku zarazí a znovu bere formulář, významně přikládá prupisku na první políčko a přísně mne sleduje. Neříkám nic, je to jeho hra. Hodný policajt ale "zachraňuje" situaci a říká: Jak dokáže tenhle nebohý cizinec zaplatit v bance? Musíme mu s tím nějak pomoci. Přines peníze a polož je tady na sedadlo auta. Pak si můžeš odnést své doklady. I tak se stalo. Šéf zrovna musel na chvilku odběhnout z auta a podřízený mi jen zvenčí pokyne, že doklady si mám vzít z palubovky. Prostě hnus, mizím. Snažím se na toto - už druhé - oloupení rychle zapomenout. Ale jde to těžko, nová dálnice je těchle uniformovaných lupičů plná. Nezbývá než jako jediný jet na formálně nedokončených, ale rovných úsecích čtyřicítkou, i když tak překážím ostatním autům, jenž nás všechna svižně předjíždějí. Těšíme se až zase zmizíme někde ve stepi, kam se policejním škodovkám - Oktávkám určitě nebude chtít.

Kalzhan nám o absolutně nové dálnici povídá, že je to "new silk road", tedy nová hedvábná stezka, spojující především Rusko s Čínou.
Máme před sebou několik set kilometrů na této tepně, jíž se nelze vyhnout. A předpokládám, že velmi nudných.
Mýlil jsem se.
Podívejte co lze na takové hedvábné ztezce potkat.
První snímek dole je zajímavý nejen tím, že po dálnici pobíhají krávy, což je tu běžné, ale i tím, jak je zde řešeno odbočování doleva. Pomocí U-turnů. Řidič žigulíku na druhém snímku má tak na vybranou: Buďto U-turnem, který je cca 2km za odbočkou, tedy do odbočení ujede 4km navíc, nebo to riskne mezerou ve svodidlech kilometr a půl do protisměru. Volba druhé možnosti je téměř jednoznačná. Žigulík na snímku je již u cíle, za chvilku bude z dálnice venku. Výjimku tvoří pouze ty případy, kdy je mezera obsazena policajty. Pak se nedá nic dělat a šupajdy na U-turn. Teď už chápem, proč se na nás hned na prvním kilometru v rychlém pruhu protisměrně řítil ten náklaďák. Ten nás ale vyděsil! A chápem taky, že to musel udělat co nejrychleji, aby jej nechytili. Koneckonců vyšší rychlostí snížil dobu pobytu v protisměru a tím i riziko srážky.