Spíme ve stepi nedaleko Bajkonuru. Včerejší studium na internetu nám naznačilo šanci, ve kterou jsme předtím ani nedoufali. Podívat se do muzea kosmodromu, šáhnout si třeba na kosmickou loď Sojuz, a třeba u raketové trysky Energii zavzpomínat na podobné exponáty v Houstnu jež jsme společně s Amazonkou ohmatávali před dvěma roky. A pokud nám bude štěstěna nakloněna hodně, dokonce absolvovat i malou exkurzi na kosmodrom. Na stránkách muzea byla uvedena částka za skupinu, již bychom dokázali zaplatit.
A protože si neděláme iluze, že to bude jednoduché, natahujeme si budíka, abychom byli na vrátnici co nejdříve a měli dost času na překonávání byrokratických překážek.


Přijíždíme k bráně zakázaného města a stavíme se do fronty kontrolovaných aut.

Ruští vojáci po nás chtějí propustku, již samozřejmě nemáme. Zkusíme zatelefonovat do muzea, číslo máme z webu. Pracovnice muzea však jsou zvyklé jen na skupiny organizované přes cestovní agentury.
Bohužel, povolení vám nevyřídíme.
No jasně, děkujeme. To se dalo čekat.
Ale na konci hovoru paní ve sluchátku říká, počkejte ještě a předává šéfové.
Přihořívá.
Šéfová říká, že jedna z těch cestovek sídlí přímo v Bajkonuru a hledá číslo.
Bingo!
V tom nám dojde kredit a telefonát je přerušen.
Vojáci nám ale prozradí, že na samotném kosmodromu je druhá část muzea. Je jasné že tam taky neuspějeme, ale člověk nikdy neví.


Na pumpě si dobíjíme kredit a nakonec seženeme i tu agenturu.
Ano, to by šlo, a kdy přijedete?
My už jsme tady na vrátnici.
Tak rychle to ale nejde.
Můžeme den, dva počkat.
Bohužel, prověření návštěvníků trvá minimálně týden.
Tak nic..