Blížíme se pomalu k dalšímu lákadlu naší cesty: dno bývalého Aralského moře.
Velkým problémem je, že není žádné mapy, na kterou by se dalo spolehnout. Na jedné je ještě jezero plné vody na druhé nejsou cesty žádné, ač jsou tam obce (že by plovoucí ostrovy, nebo lítají vrtulníkem?), na třetí jakési cesty nesmyslně se klikatící, ale ne obce.
No nic, nezbývá než průzkum bojem. Vve městě Kazaly nabereme maximum pohonných hmot a dalších zásob a vyrazíme.

Trápí nás ale baterie. Jak je dobrým zvykem, občas přepnu na záložní baterii, dobiju ji a zkontroluju že nastartuje. Včera, na Bajkonuru, ale startér sotva škytnul. Po dva dni jsem baterku dobíjel znovu a marně. Teď už je to definitivnní, odporoučela se nám i druhá z původních baterií. Tonda teď žije jen díky částečně poškozené, té darované opravářem v Australském Tumutu. Původně to byla druhá záložní baterie pro největší nouzi.
Bez nové baterky se sami do nejisté oblasti mezi Aralským a Kaspickým mořem neodvážíme. Kazaly je jediná možnost, pokud ji zde neseženem, budeme muset potupně po silnici, po delší trase a navíc plné zkorumpovaných policistů.

V Kazaly nás zaujalo hlavně krásné nádraží, na jehož peróně načepujeme spousty dobré vody. Tady se odjakživa doplňuje voda do čajovarů vagónů na trase Moskva - Taškent.

Nakonec po delší anabázi šťastně kupujeme baterku, a dokonce i plnou nádrž LPG. A před tržištěm se dáváme do řeči s chlapíkem, který nám do mapy namaluje přibližnou trasu cesty mezi zbytly Aralského jezera. Tedy ke hrázi mezi "Malým mořem" na severu a slanisky na jihu. Je to samozřejmě úplně jinak než na všech mapách. Včetně Google.
Co bude dál na západ, těžko říct. Písky..?
Mineme další úžasný hřbitov,

a už to valíme na západ, do jezerní oblasti.

Nocujeme na břehu jednoho z jezer.

Ze tmy se ozývá praskot slabého ledu a bublavé zvuky, nic ale nevidíme. Beru tedy foťák a blesknu naprázdno do tmy. Teprve na displeji rozeznáváme, kdo se tu přišel napít..

Tato oblast, na východ od Malého moře, je na kazašské poměry docela obydlená. Vesnice jsou čisté, úpravné, modrobílé. Slámové ploty, hliněné stavby. Mešita na návsi nápadně připomíná pravoslavný kostelík.

A jsme opět u Syrdarji. Řeka je o poznání měnší a pomalejší, než jsme ji viděli o cca 500km východněji.
Mají tu fajný pontonový most. My se ale prodíráme po zarostlých cestách ke hrázi na řece a přes ní na jižní stranu.

Po pár desítkách kilometrů drkotání zakempujeme pod hrází, jež před několika lety zachránila alespoň Malé moře na severu. Není zrovna moc teplo, ale slunce nás vyláká do vody. Je hodně slaná a poněkud ledová, ale to nevadí, vykoupem se! A taky vyperem.
Stopy po rybářích a ptáci dávají naději na nějaké ryby. Večer tedy nahodím síť.