Od Maleho moře se vydáváme ke zbytkovému jezeru na západě. Sjíždíme po jeho strmém severním břehu. Škoda že není hezčí počasí, tady by se na bríze a slabé termice dalo dobře odsvahovat i pár desítek kilometrů.

Jedeme pod tímto cliffem, pískoprachem a máme chuť se podívat až k vodě. Mezi křovisky je vidět na hladinu, je to kousek, sotva 200m. Amazonka ale hlásí, že podle googlovy mapy jsme 3km od vody. To bude chyba mapy, za 5 minut jsme u vody, dím já a zastavuji v písku ze škebliček. Vyrážíme optimistickým tempem.

Postupujeme trošku pomalejc. Po bývalých plážích. A dalších, a dalších. Po půl hodině pochodu nevěřím svým očím: Voda je vzdálena stále ještě pár set metrů! Šikmina soustavy pláží vytvolala tento optický klam. Moře vyschlo, pokud se nemýlím, o 22 výškových metrů, a ustoupilo tak postupně o několik kilometrů.
..Jaké to musí být na východních březích, kde voda ustoupila na mělčinách o stovky kilometrů!

Konečně dopochodujeme až k vodě.

Pokládáme spota přímo na rozhraní, na mapě či satelitním snímku bude vidět, jak je aktuální. Proklikněte si to!


Je poměrně chladno. Mravenci se sotva hýbou. Neodolatělně mne zachvacuje pocit pomsty amazonským, floridským i australským mravencům...



Jedeme dál.

Sesuv cliffu kousek nad cestou vytlačil zespod tuto vlnu, jenž nám zahradila cestu.

Ale tohle na Tondu neplatí, překonává tuhle, i další - písečné či kamenné pasti.

Smutné zbytky bývalého moře. Většina lodí je již dávno rozebrána a odvezena do sběru. Tam kde dříve kvetl rybolov, nyní se velbloudaří.


Kapitáne, na levoboku landcruiser!


Na západním břehu se bělají písečné duny. A v nich nacházíme velmi příjemné překvapení. Artézská studna! A chrlí spousty teplé vody!!
Přistavujeme Tondu bokem ke větru, abychom alespoň trochu zaclonili mrazivý vítr s občasným mrholením. A pak nekonečné blaho.

Kromě malé farmičky položené poblíž dalšího vrtu tady jinak není živé duše.

Po jakési písečné cestě postupujeme kousek na západ. Cesty naznačené na mapách neexistují. Bereme alespoň přibližný kurs na obec Južnoje, již natěstí zaznamenali u Googlů. Amazončino úsilí při načítání map do vyrovnávací paměti mobilu, když jsme ještě byli na signálu, se teď vyplácí.

Stmívá se, je čas si najít nějaké zákoutí pro nocleh. Písek v kolejích je stále hlubší a cesty se ztrácejí. Utíkají nám pořád nežádoucími směry. Tu na sever, tu na jih. Jakoukoliv zbrklost a zahrábání se v písku, kdesi tady, bychom mohli hořce olitovat..
Tahle situace by jasně hovořila pro variantu "ráno moudřejěí večera". Jenomže to by se nesměl blížit déšť! A my už zažili rozbahněnou Saharu nebo Australské vnitrozemí. Než se úplně setmí, zkusíme se dostat k jakékoliv obci. Pokud by nás tu déšť na několik dní uvěznil, bylo by rozhodně příjemnější je strávit v blízkosti lidí. I když potravin a vody máme zatím dost.
Južnoje je vzduchem kolem 50km. Jedem!
Cesty nás stále spíše matou než vedou, když tu narážíme na nějakou stavbu silnice či co. Sláva! Nevede to přímo na Južnoje - na západ, ale alespoň jihozápadně. Berem to. Tam budou lidé!
Ne, to není cesta, jen jakýsi plynovod snad, a kolem něj spousta rozježděných kolejí. A ty jsou čerstvě zaváté žlutým pískem.
Valíme dál a dál, tmou a pískem.
Hodně písku.
A ještě více písku..
Kopec, vlastně - aha - duna.. Nahoře je závěj nejhlubší, nelze zastavit.
Nepolevovat, jinak uvíznem!
V dolíku je písku méně ale auto ztrácí hybnost.
Nepolevovat, uvíznem!
Tma houstne, duny hrozivě rostou, my se ženeme jak šílení, jak na Dakarském závodišti. Stěrače rozmázávají prach s kapkami deště. Vidíme hovno.
Jak je to ještě daleko? Překřiknu ječící motor. Amazonka hlásí vzdušnou vzdálenost. To není možné!, vždyť se ženeme touhle šílenou rychlostí tak dlouho a ujeli jsme jen TŘI KILOMETRY?
Jak je ten čas tvárný..
Konečně zastavujem na místě odkud se snad ještě dokážeme znovu rozjet. S baterkou prověřuji, která ze souběžných kolejí kolem má nejlepší stopu. Snad ta za dunou nalevo..
Žádná. Hlásím udýchaně. Všechno je na nic.
A stop po autech zjevně ubývá. Jedeme asi opačným směrem než odkud vyrážejí stavbaři či údržbáři. Nebo že by vítr zasypával stopy TAK RYCHLE?
Vzdáváme to.
Jsme kdesi uprostřed tohoto písečného průseru, je totální tma. Naštěstí alespoň ten déšť nenabírá na intenzitě. Připravujeme se ke spaní, smířeni s osudem. Udělali jsme co jsme mohli.

V tom z dálky zasvítí světlomety. Jakýsi offroad se řítí stejně zběsilým stylem jako předtím my. Sledujem jak bojuje s rytmem dun, kdy mění stopu z plynovodové na tu zadunovou. Dobrý!
Rychle startujem, s velikým úsilím rozpohybujem Tondu z písku a zavěšujem se za místňáka. Dakar pokračuje.

Místňák nám sice postupně mizí v dáli ale jeho čerstvá stopa nás vyvede z nejhoršího.

Je půlnoc a blížíme se k jakési obci. Zalomíme to za terénní vlnkou. Tady je dokonce i telefonní signál a lze na internet! Nemůžu usnout. Hledím na satelitní snímky, které se hlemýždím tempem objevují na obrazovce mého miniturního počítače. Do čeho jsme se to pustili?
Před náma je asi 500km velmi pochybného terénu. Snažím se ve snímcích vypátrat písky, duny, ale nevypadá to na ně. Třeba máme nejhorší pásmo za sebou.. Co ale jsou ty béžové pásy a skvrny? Občasně jsou na snímcích vidět i jakési cesty, ale ztrácejí se, nic jasného, většina území je jen jakási béžově šedá beztvará změť..
Neměli bychom to vzdát, jet zpátky na sever a celou tu pustinu objet obrovským obloukem po silnicích?
A pokud tady někde nebude pumpa, naše zásoby paliv by v případě bloudění, či hlubokých písků nemusela stačit. Pokud nebude v Južném pumpa, jak kdosi na druhé straně Aralu odtušil, mohl by to být úplně největší průser.
A co když se pustina rozbahní deštěm?..
Ráno je moudřejší...

Ráno potvrzujeme dřívější podezření, že jedna pneumatika nám poněkud měkne. Amazonka rozdělává jar na nádobí a objevuje bublinky i stopu po jakémsi hřebíku. Kdo ví, jak dlouho jsme s ním jezdili, než jsme jej ujezdili a teď to teprve utíká. Další problém k vyřešení. Máme sice zaslepovací knoty a nářadí, raději bych to ale opravil s nějakým profíkem.

Takže hurá do obce. Pravé jméno jsme již zapoměli. Pro nás to je Rourov a navždy jím zůstane. Pohleďte sami, čím tu lidé žijí, v čem bydlí a z čeho vyrábějí vše potřebné.

Na třetím snímku je ohrada pro dobytek, kdybyste to nepoznali.

A tak díky ropě a plynu tu nacházíme vše: Obchod s chlebem a vodkou, kolonku s dobrou vodou na návsi i toho pneu-profíka.

Všechno teď vypadá mnohem lépe. Amazonka si dokonce ještě na internetu, byť šíleně pomalém, uzavírá pojištění.

Ano, je již na cestě celý rok! A stále ji to bavi.

Zvěsti, že v Južném je pumpa se místní jen zasmějí, vždyť tam je jen pět chaloupek a pár velbloudů, nic více! Pokud seženete pumpaře, jediný benzín je jen tady.
A tak nakonec seženeme i bábu, která nám pumpu odemkne a načepuje trochu 80 oktanového benzínu do kanystrů. Na poušť si do nádrže přelijeme správný 91kový, tím horším to budeme postupně ředit až ke konci, když už budeme blízko k civilizaci.

Zbývá poslední věc. Kudy? A existuje vůbec cesta? Ale jo, existuje, přikyvují místňáci. A každý ji popisuje jinak. To víte, kazašsky nám to moc nejde a ani jejich ruština není 100%. A i kdybychom mluvili stejným jazykem, návod by zněl asi nějak takto: Jeďte asi tak 95km tímhle směrem, pak napravo uvidíte mírný táhlý hřbet, jsou tam takové žlutavé keříky. Za těmi keříky uhnete doleva a jedete zhruba 230km, za takovou šedivou hromadou kamení uhnete lehce na sever...
...Tak nám aspoň ukažte po které cestě (jsou jich tu stovky) vyrazit na Južný.

V Južném je opravdu jen pět chaloupek. No, spíše zřícenin. A spousta velbloudů rourové ohradě.
Chlapi nám podávali zakrvavené ruce, zabijačka byla v nejlepším.

Na větší debatu to nebylo, všeobecná opilost to neumožňovala. Kudy na Kulsary? Tak tudy...

Brzy poznáváme že volba cesty není vůbec podstatná, cest tu jsou stovky a vzájemně se křižují pod všemi úhly. Ještěže máme GPS, sloužící za kompas, podobně jako tomu bývalo v Mongoslu. Narozdíl od Mongolska, však zde neplatí žádné mapy a mezi obcemi tu není jedna ale nekonečně mnoho tras.