Máme před sebou ještě tak 200km "bezdorožja", což by se snad dalo přeložit do češtiny jako "bezcestí". Z šedivosti snímků nebo i z následného textu by se mohlo zdát, že není o co stát, ale opak je pravdou. Nám se tady LÍBÍ! Jsme opět na "moři", šťastní a svobodní, bojujeme jen s nástrahami přírody. Napínáme své schopnosti na maximum, abychom neudělali nějakou chybu.

Tu uháníme po prašné stopě, pak zas jen krokem, motáme se a hledáme cestu, korigujeme směr, a znovu se ztrácíme. Nokiácké oflajnové mapy obsahují obrovské spousty cest. Pravděpodobně někdo obtáhnul družicové snímky, čímž pouze "zlegalizoval" náhodné stopy po náklaďácích libovolně křižující pustinu. A tak chvíli jásáme nad cestou ve směru odpovídajícím náčrtu na papíře (mapou příslušnou stránku autoatlasu rozhodně nelze nazvat), a po pár kilometrech už zase zádumčivě zíráme do toho NIC před čelním sklem.
Snad by se dalo pouze stanovit si kurs a udělat si cestu novou, ale nažíme se držet alespoň jakýchkoliv vyjetých stop. Jsme sami a zahrabat se v nějaké duně, zapadnout do náhodné díry či narazit do ojedninělého balvanu si nemůžeme dovolit.

Třeba tady. Na obzoru se objvil strom. V téhle krajině něco nebývalého. Ojedinělý strom. Stovky kilometrů žádný další nepotkáte. Přitahuje naše oči jako magnet. Fotíme jej, jako bychom v životě žádný strom neviděli. Chvilka nepozornosti a už jsme uvízli v písku.
No, nic hrozného. Lopatu do ruky a za dvacet minut jedeme dál..

Stopy jsou čím dál více zaváté kouleči. Tak si pro sebe pojmenováváme několik druhů kulovitých keříků, které se po uzrátí odlomí od stonku a koulejí se dál a dál, cestují do nových domovů.
Jsou jako zvířátka, poskakují ve větru, a baví nás.

Chvílema se pod jejich závějemi cesta úplně ztrácí. Je to zvláštní pocit. Plujete v kolulečích někdy i metr hluboko. Nedělá to žádný hluk, nekladou žádný odpor. Jen se modlíte aby v koleji nebyl skryt balvan, láhev nebo cokoliv jiného.

Nic takového na nás naštěstí pod hladinou nečíhalo.
Počkat ale, Amazonko cítíš to taky?
Kouř!
Okamžitě se mi vybaví požár, jenž vypuknul v Tondově motoru v Australském BrokenHillu. To ne!! To by byl konec. Vybíhám ven a otevírám víko motoru. Nic. Uff.
Ale odkud jde ten dým?. Horečnatě hledáme. V tomhle větru jde o vteřiny.
Hoříme. Ale kde??
Tady! Dým se valí zespodu. To kouleči! Nacpali do prostoru kolem výfukového potrubí. Vítr teď rozfoukal jejich zuhelnatělé kousky do hrozivých plamenů. Vytrhávám hasičák a pár foukanci zažehnávám katastrofu.
Ten hasicí přístroj nám darovali na šťastnou cestu v servisu v BrokenHillu. Nový, namísto vystříkaného při tehdejším požáru.
Díky chlapci! Zdravíme do Astrálie! Tonda jede dál!

Nebe je čím dál tím temnější a fouká silný vítr. Studená fronta je tady. A s ní déšť, veliká hrozba, jež nás zde může uvěznit i na mnoho dní. Snažíme se ujet co nejdál na západ, kde jsou podle mapy nějaké obce. Zatím - od Južného - jsme našli pouze dvě opuštěná místa, pár rozpadlých domků.

A potkali pouze jediné auto, cisternu čerpající vodu z ojedinělého pramene.

Stěrače spolu s kapkami deště občas setřou i vločku mokrého sněhu. Kouleči ve větru rozpohybují celou krajinu. Pádí, pochodují, skáčí, choulí se v celých skupinách v závětří keřů a pak se zase pouštějí na další cestu.


Déšť zatím není silný, terénem se ještě lze pohybovat. Snažíme se ujet co nejdále, dokud to jde. S úlevou přetínáme zjevně používanou hlinitou cestu z jihu, která bezpochyby vede do obcí na severu. Píšu hlinitou, ale povrch je už teď pěkný sliz. Tady přespíme, kdyby bylo nejhůř, odsud bychom se už zachránili. Poprvé ani neotevíráme kuchyni na zádi, jen si v kabině uvaříme čaj na náhradním vařiči a povečeříme u kormidla. V noci to Tondou pořádně hází. Z bubnování dešťe do střechy se snažíme odhadnout jak zlé to zítra bude. Nad ránem už nebubnuje, a to je dobré. Vítr prý vysušuje step velmi rychle. A tak si děláme neděli, válíme se dlouho a posloucháme mnoho dílů pohádek 1000+1 noci.
Je to dobrý, kolem poledne se už dá opatrně pokračovat dál. Jen si musíme dávat pořádného bacha na dna jezírek, do včerejška tolik vítaných rovinek. Jak nás bahno jednou pohltí, nebude pomoci.

Tak, jestě asi 130km.
Obloha už světlá, jde to čím dál líp. Chvilkama sice jen krokem, ale to nevadí. Čas je tu nekonečný. (Na druhém snímku je veliká pýchavka.)

První osídlené obydlí. Napajedlo - díra vykopaná v zemi.


Nacházíme zajímavé místo. Jakási měkká bílá usazená hornina se zkamenělýma schránkama. (Budem rádi, když nám někdo podle snímků vysvětlí o co jde? Hlavně ty "zuby", snad zkamenělí červi?)





Staré pohřebiště.


Večerní soumrak je slibným úsvitem, fronta odchází.

..A ráno je vyloženě sváteční a veselé. Zamrzlá okna září zlatem vycházejícího slunce, kapota je vyzdobena novým vzorem.

Amazonka mne budí: "Někdo se k nám dobývá!"
Tonda se kymácí, někdo do nás naráží. "Třeba se o nás otírají nějaké krávy, nebylo by to poprvé", zamručím a převaluju se na druhý bok.
Zepředu se ozývá hrozné škrábání. "Co to je?"
"A kradou ti ponožky!"
To snad ne! Ale opravdu, ponožky, které vždy nechávám vyvětrávat přivřené zvenčí v okně, někdo, nebo něco vyškubává ven. Lemy obou ponožek postupně mizí.
"To jsou moje ponožky!!" zařvu co nejhlasitěji.
Má to účinek. To něco se venku lekne a hlasitě ucukne.
Pak se neděje nic.
Rozdýchám tedy v námraze na skle otvor a objeví se obličej s nevinným výrazem. "My jsme ti přišli pogratulovat. Dneska máš 50 let."
Nemůžeme se s Amazonkou udržet a řveme smíchy. Vyškrábu i průzor na předním skle. Jsou všude.

Vystupuju ven a vítám gratulanty.

Je kouzelné ráno, ale strašně mrazivé. Gratulanti pomalu odcházejí, já se vyčůrám a rychle se zavrtávám zpátky do peřin. Mám narozeniny, ještě si dopřeju pelíšek, než nás slunce rozehřeje. A hned usínáme.

Za půl hodiny zase to hrozné škrábání. "Oni nám okusujou Tondu!", volá Amazonka, pozorujíc nové stvůry, jak se snaží užít si nejsilnější námrazy na Tondově přídi.
"To jsou další gratulanti, jdem je uvítat."


Tady jsou jejich podpisy na kapotě. Ty tenší od koníků, kousek výš od ranních velbloudů. Budeme opatrovat jako vzácnou památku.


A je tady další gratulant: Amazonka s kyticí - koulečem.

No já se mám! To jsou moje nejkrásnější padesátiny v životě.