Řeka Ural.
Táboříme na ásijském břehu.

Zatímco máme sami nahozeno, pozorujeme místní rybáře. Při jejich návratu to vypadá bídně. Moc tam toho nemají.

My jsme taky chytili jen tuhle malinkou zlatou rybku. Samozřejmě putovala zpět do vody. Přejeme si hlavně Tondovo zdraví a šťastnou cestu do Evropy. Nejen do té tady na druhém břehu, ale i té daleké, tam Doma.


Opravujeme poruchu kabeláže. Zadní blinkr je důležitý. V městském provozu se tu necítíme úplně v pohodě. A při té příležitosti opravíme i přídavný přední blinkr na klokanobijci. Hurá, opraveno!


Vesnice živých na jedné straně silnice a mrtvých na druhé.


A už jsme ve velmi živém městě Atyrau.

Kromě mnoha nových honosných budov jsme i zde zaznamenali nepříjemnou policejní hru "ulov si svého cizince". Tentokrát se na nás pověsili s blikačkou a že prý jsme nepustili školačky na přechodu. A tentokrát jsem se vnitřně rozhodl, že už se nenechám vydírat, i kdyby nás to mělo stát několikadenní tahanici. V tomto případě na nás navíc vytasili s docela vysokou částkou. Kromě toho už jsme pro předposlední den v Kazachstánu v kapse moc neměli. Věděl jsem velice přesně co ty školačky u přechodu dělaly, a že jsem neporušil žádný předpis. Jel jsem velmi slušně, opatrně a přiměřenou rychlostí, narozdíl od místňáků, kteří se předjíždějí jako ďasové na těch nejnemožnějších místech. A byly tam i kamery. A tak jsem naprosto pevně a stále opakoval že jsem nic neporušil. A že v žádném případě pokutu platit nebudu. Policistům asi výhled na tahanici nestál za to. A tak to vzdali s tím, že mi to jako hostu velkomyslně odpouštějí s pouhým napomenutím. Sláva, jedno vítězství nad lumpy! 2:1

A je tu most přes Ural. Ásie - Evropa.

Vydáváme se podél řeky na jih. Tady určitě bude cesta až ke Kaspickému moři. Mnoho dní k tomuto moři (či jezeru, chcete-li) putujeme a dva dni jej už objíždíme, aniž bychom jej zahlédli. Chceme vidět jak vypadá, ochutnat jej a třeba si do něj i vlézt. No, to poslední asi ne. Ne snad kvůli zimě, ale hlavně, že očekáváme nekonečné mělčiny.

Ale. Žádná cesta k moři NEVEDE! Cesta končí u závory do rezervace, a další tu prostě nejsou. Dochází nám otřesná věc: Naprostá většina ze 150 000 obyvatel NIKDY nevidělo moře u nějž žije celý život. Takový je Kaspik.