Vjíždíme do ropné oblasti. Hořící plyn, a tyhle speciální sněhuláky potkáváme často.

A nejen to, ač jsme ve Stavropolském kraji, tedy mimo území kavkazských republik, narážíme zde na první vojenský post. Betonový bunkr na křižovatce, policajt s kalašnikovem nás odstavuje bokem. Stojím ve frontě s doklady u okýnka v tom bunkru spolu s dalšími, jež si policajt vytipoval.

V jedné z vesnic nás zaujme naprosto neočekávaný výjev: Americký Mustang! Kde se TADY vzal? Zastavujeme a z domku k nám jde vstříc chlapík, jenž vysvětluje, že ve vesnici je tento bourák už třicet let!
Umíte si představit, jak do Sovětského svazu bylo možno dovézt takovou věc? Posledních deset let ale auto už jen stojí. Občas se tu někdo zastaví a chce veterána koupit. Majitel jej prý ale neprodá. Má k němu zřejmě citový vztah.

Kromě toho se dozvídám, že chlapík je Dagestánec. A co ty, ty jsi z Čečenska, viď?
Tak to mne rozesměje. A taky přiměje dočasně odložit z hlavy tjubetějku, kterou jsem si oblíbil a nosím ji už od Mongolska.

Brzy je tu druhý post. Opět zápis auta i cestujících. Policaji v neprůstřelných vestách se chovají přátelsky. Jsme pro ně ale něco jako marťani. Jak dlouho cestujete? Kdo vás platí? Je vidět, že tady mají jiné problémy než si jen tak cestovat.

A za pár kilometrů další post. Už si pomalu zvykáme.
Tenhle policajt se ale nad našimi pasy nahlas rozesmál.
Co se děje? Ptám se.
Ale nic, jenom že my tady Čečencům říkáme Češi, a kuckaje nám podává pasy zpět.

Mozdok. Nejen kontrolní post na vjezdu do města, ale spousta policistů na ulicích.
Auta jsou většinou vyzdobena žlutou osetijskou vlaječkou.
Zajdeme si tu do bufetu na bezvadné pelmeně. O naše auto se zajímá několik mládenců, tak se dáváme do řeči.
Budu potřebovat přes Kavkaz řetězy?
Ne, kdepak, silnice je perfektně čištěná, přes hřeben vede tunel, je to v pohodě. Jezdíme tam často.
To mne těši, o problém méně. A máte pro nás radu, kudy bezpečně do Vladikavkazu? A proč je tady tolik policejních stanovišť?
To víš, my jsme se s Inguši trošku pobili, tak nás teď nemají rádi. A do našeho Vladika jeďte na západ kolem Teregu, tam to je bezpečné.
Tak dík..

Za Mozdogem je pátý a hned šestý kontrolní post, a o deset kilometrů sedmý. Někde se i dívají do auta, zda někoho nepašujem, ale v zásadě to je be problémů a do deseti minut jedeme dál.

Vyjíždíme z Osetie do Republiky Kabardino-Balkar. O té jsme v životě neslyšeli, takže asi konečně vyjíždíme z problematické oblasti. Najdeme si tu místo k přespání, už se stmívá. Sotva jsme to dořekli, za zatáčkou se objevují kulometná hnízda, závory a největší bunkr, co jsme zatím viděli. Tady se na nás dívají trochu ustaraně. Domluví nám další auto, aby nás dovedlo k dalšímu postu, kterým se po třiceti kilometrech dostaneme opět do Severní Osetie. To je dnes poslední, devátý. Tam nám policajti říkají, že další posty už nebudou, že dál je to pro nás bezpečné. Tak to jsme rádi. Pozdě v noci se "zahrabeme" u řeky a usínáme s vyhlídkou, že zítra už budeme v Gruzii. Sice zeměpisně zpátky v Ásii, ale pocitem právě naopak.

Ráno je kouzelné.