Rusko-gruzínská hranice. Očekáváme důkladné prohlídky. Zprávy o čečenských bojovnících, cetujících do války v Sýrii tomu napovídají.
Nic takového. Sice se nějak moc vyptávájí jak jsme získali vízum, ale za dvě hodinky jsme za čárou. Na Gruzínské straně vládne srdečnost a za chvilku jsme "doma", tedy v civilizaci, kde třeba je úplně normální, že cestuješ do zahraničí vlastním vozem.

V soutězce pod náma necháváme Rusko. Je už tma, a tak se uchylujeme na noc do stínu křesťanského kostela budovaného tady, hned za hranicí. Cítíme tu změnu kultury. A cítíme se tu bezpečně. Obzvláště, když nám fousatý kněz beze všeho odkývne tento nocleh.

Samotný hraniční přechod není, jak jsem původně domníval, na hlavním hřebenu. Když jsme si v Kambodži spočítali, že se tady dostaneme až někdy v prosinci, uklidnila mne tehdy jeho nadmořská výška jen kolem 1500m nad mořem. Moje obava, že tento jediný přechod Kavkazu bude zavřený pro příval sněhu tak nebyla velká. Nyní ale víme, že musíme ještě překonat téměř 2400m vysoké sedlo. No, uvidíme. Ponecháme si na to zítřek nebo pozítřek, mělo by se udělat hezky. Ať si užijeme výhledů na hory a snad se vyhneme závějím a sněhovým jazykům. Od místních se dozvídáme, že policie přes něj po nasněžení nepouští bez sněhových řetězů. Hm, už je mi jasné, že ti osetijci, co nás před dvěma dny ubezpečovali, že řetězy nepotřebujem, nám vykládali o úplně jiném přechodu. Samozřejmě o tom do Jižní Osetie, tam je prý pod hřebenem opravdu tunel. A je nám taky jasné, proč tam jezdí tak běžně. Cítí se na dobytém území jako doma. Což asi neplatí o hlavním gruzínském území.

Stoupáme do Městečka Kazbegi, tedy pod slavnou pětitisícovku Kazbegi.

Amazonka na navigaci vidí jakousi cestu kroutící se někam do dvou tisíc pod horu. Je hezky, nedá nám to a zkusíme Tondovy šplhací schopnosti. Led a kamení zvládá dobře, ta troška sněhu není už vůbec problém. Jsme odměnění výhledem na horský klášter a celou dolinu pod Kazbegem.

Samotný Kazbeg je zahalován mraky. Ale výhledy jsou uchvacující.



Kaple kláštera je přístupná. Mne nejvíce zaujala hučící kamna a fousatý mnivh v černé kutně u nich se ohřívající.


A orli kroužící přímo nad klášterem. No, tahle termika by se snad dala využít i na padáku.

Od Ruska se zdola plíží nenápadná mračna. Na protějším hřbetu naskakuje drobný kumulek.

Za pár minut je kumulek větší a pak před očima rychle vzniká celá vrstva mraků.

Rychle nafotit to úchvatné panoráma,

a dolů, dokud se neztratíme v mlze a sněžení. A to opravdu přichází.

Ubytováváme se v jakémsi penziónku, snad se na zétra splní dobrá přeedpověď a my tu neuvízdneme za zavřeným sedlem.

V penziónku si vypereme, naše svršky už po tom zoufale volají.
A večer máme překvápko. Majitel penziónu přijímá další dva pocestné. Snaží se je v tichosti ubytovat ve vedlejěím pokoji, tak aby "cizinci" - tedy my, nebyli rušeni. Pan domácí přeci ví, co je třeba zahraniční turistům..
Jenomže příchozí jsou hluční a bodří Inguši. A nás zajímají více než cokoliv jiného. A tak dlouho do noci rozprávíme s novými přáteli o problémech divokého Kavkazu. Potvrzují nám, to co už v předchozích dnech začínalo být zřejmé. Dnes už prý vůbec nejde o národně osvobozenecký boj, o odtržení od Ruska nebo o nějaký Kavkazský emirát. To spíše mnozí Rusové by se Kavkazu raději zbavili..
Nechci si tu hrát na rozumbradu, kterému je vše jasné. To teda není. Situace je zde tradičně složitá a mnohorozměrná. A tak si myslím že ani problém správného praktikování islámu, který zcela vážně považují naši druhové za nejtěžší problém regionu, nebude dostatečným vysvětlením. V jednom se tady všichni shodneme. To nejlepší je soužití v míru a vzájemné toleranci. Rozhodně ničemu a nikomu nepomůžou "těrakty" (teroristické akty), které se v jejich domovině bohužel vyskytují.