Počasí se udělalo nádherné, hurá přes průsmyk.
Akorát že za včerejšek nasněžilo víc než zdrávo. A na cestě je uježděná ledovice, jedeme i s naší čtyřkolkou jak podělaní. Ne tak ovšem místňáci. Jezdí jako ďasi. Jedno auto leží těžce zválené hluboko dole pod cestou.

Obranné rodinné věže.

Čím dále více kamiónů marně šklíhá na ujezděném ledu. A dál už se nedostal žádný.

Nejrychlejší jsou tady jednoznačně žigulíky. Nechápu jaká síla je drží na vozovce.

Snad právě neprůjezdnost horského sedla pro kamióny znamená příležitost ke přechodu stád. Auta se mořem ovcí proderou. Kamióny by je asi zdevastovaly. Nevím, třeba je to ještě jinak, ale ten den jsme zaznamenali šest stád hnaných touto drsnou trasou.






Vrcholový úsek.


A jsme v sedle.

Cesta vyklesává nad hlubokou roklí. Tady vybudovali neobvyklou odpočívárnu. Pro lidi, i pro auta. Tonda se tu ale musel prodrat hlubokým sněhem. Za odměnu si pak směl prohlédnout kus barevného socialistického umění.


Zatímco Tonda vyvaluje oči na tu krásu, my se kocháme vyhlídkou na hřeben, jenž je již v Jižní Osetii, na místní ptactvo, a dolů na potok na dně rokle.


Ještě projedeme pásmo lyžařských středisek, a dole už je něco jako jaro.




Gruzíni na pikniku. Mít krásné auto je v Gruzii ještě víc důležité než kde na světě. Všude vidíme krásná a drahá auta. I když třeba z druhé ruky. Později se dozvídáme, jak jejich najitelé často živoří, žijí v ubohých bytech, ale auto, to musí být!

Na nocleh zakempujeme u řeky pod horama, daleko od mrazu a metelice.