Na Arménské hranici se dočkáme nepříjemného překvapení. Víme o povinném pojištění auta, prý je to jediné papírování, jenž nás čeká. Ovšem to platí pouze pro sousední gruzínce. My cizozemci musíme zaplatit několik tisíc za celní odbavení auta. Celkem v Arménii za průjezd zaplatíte pět poplatků: Poplatek v pobočce banky za dočasný import. A za vystavení předchozí deklarace ještě zaplatíte v hotovosti pár set zde sedícímu úředníkovi. Pak zmíněné pojištění a už frčíte do země. A při výjezdu ze země opět v bance za export a ještě hotovost na místě. Marně celníkům vnucuji Carnet. Jediné, co jsou ochotni, kromě jejich deklarace vyplnit navíc i Carnet. Ale o peníze Arménii připravit nemohu.
S Amazonkou jsme zaváhali, zda se neobrátíme zpátky. Ale rychle jsme se dohodli, že nám Arménie za to stojí a šli do toho. Musím říci, že jsme nelitovali. Arménie se stala perlou na naší cestě.

Hned na hranicích jsme taky velmi jednoduše a za příjemnou cenu koupili SIM kartu s internetem. Výborně. Tak si večer na noclehu, jenž jsme si našli na jednom vršku, nastudujeme, něco o zemi.

(Na druhém snímku je pohled ke Kavkazu na obzoru. Ta veliká dolina, to je Ázerbájdžán.)

Nejsou nám totiž moc jasné hranice. Na mapě, již máme z Gruzie, jsou na Arménsko Azerbájdžánské hranici podivné ostrovy. Kusy Azerbájdžánu v Arménii a naopak. A cesta po níž chceme jet se mezi nima proplétá. Už na hranicích jsme se ptali celníků a ti nám ochotně vysvětlili, že to je zastaralá mapa, a že tu není problém projet. Je to bezpečné. Ať určitě navštívíme i Náhorní Karabach, že je tam moc krásně. A jeden z celníků prupiskou zakresluje kudy hranice dnes vede. Věrohodnost kresby utvrzuje sdělením, že tam bojoval, tak to musí vědět. No, tak tenhle argument nás moc neuklidnil. Jenomže na aktuálních googlových mapách teď vidíme obdobné útvary, jako ty údajně "zastaralé".
Tak ještě internetíme. Dočítáme se samou cestovatelskou chválu na Arménii a dokonce také o pár cestovatelích, co dojeli i na Náhorní Karabach. Nebýt toho, že je nutno si opatřit v Jerevanu vízum, možná bychom se tam i podívali. Ale takto ne. Víme také, že Karabašské razítko v pase vás diskvalifikuje z případné budoucí návštěvy Azerbájdžánu, o jehož území de jure jde. Náhorní Karabach nebyl mezinárodně uznán jako samostatný stát, natož jako součást Arménie, jak ji tu do svých map oficiálně zakreslují. Je to stejné, jako byste se s JihoOsetijským vízem v pase pokoušeli vstoupit do Gruzie. Asi by vás Gruzínci rovnou zavřeli. A jak tak čteme, vidíme, že tu funguje něco jako národní folklór, vychvalovat krásu Náhorního Karabachu. Čteme, jak se stále opakuje stejný obrázek: Po chvále se cestovatel optá, co konkrétně je na Náhorním Karabachu tak krásného? Všechno. Hory, zní standardní odpověď. Ale vždyť celá Arménie je složená z krásných hor, zní cestovatelova námitka. Ale tamty jsu krásnější. A je to tam bezpečné? Zcela, zní naprosté ujištění. O tom, že tam ale stále pracují odminovací jednotky buďto pomlčí, anebo právě to považují za důkaz bezpečnosti..
A co píše na stránkách české ministerstvo zahraničí? Doporučuje cestovat do Jerevanu západní cestou, jež se nevede v blízkosti hranic. Zmínka o ostřelovačích se nám moc nelíbí. Snad je to zastaralá informace. Přece by nás celníci neposlali do ostřelovaného pásma..

Tak jedem.
No, je tu krásně, to se musí nechat. Plynofikované, úhledné vesnice, navíc dnes zalité sluncem.

U pramene s pitnou vodou si doplňujeme kanystry a kocháme se nádherným výhledem. Ta skála, ten zub, je už v Azerbájdžánu.
Zastavuje u nás auto. Vychází usměvavý muž, s bezvadnou angličtinou, zda něco potřebujeme. Nepotřebujenme, ale rádi si popovídáme, zajímá nás spousta věcí.

Tento člověk, jak se postupně ukazuje, je velmi vzdělaný. Strávil mnoho let v USA, v Rusku i Evropě. Má rodinu v Turecku. Pracuje pro jednu kulturní nadaci. Probereme třeba vnější podobnost písma jako s Thajskem nebo Laosem. Vysvětluje nám jak se jednotlivé jazyky vyvíjely a oddělovaly..
Vysvětluje nám vztahy z Tureckem, genocidu. I jak to zde mají kurdové. (Velmi dobré, mají své noviny i rozhlasovou stanici, a žijí rozptýleně po celé zemi.)
A když v řeči dojde na Náhorní Karabach, proběhne jeho vychválení, přesně jako podle návodu z včerejšího internetu.

Dělám si úsudek, že "krása" Karabachu zřejmě spočívá v národní hrdosti na to, že si vybojovali území o které je kdysi připravili Turci s Leninem, zjednodušeně řečeno. A motivováno navíc zájmem o posílení turistiky, jenž by pomohla pozvednout tento chudý kraj.

A prosím vás ještě, jedeme tudy po bezpečné silnici? Přece jenom, je blízko hranic..
Absolutně bezpečné! Ujišťuje nás sympaťák.
No to jsme rádi. Víte, četli jsme na webu našeho ministerstva zahraničí varování před ostřelovači..
Na to ale reagoval naprosto nečekaně. No..., ano, to je pravda, před dvěma týdny tady ostřelovač zastřelil řidiče projíždějícího auta. Od té doby je tamten úsek zavřen.
Ano, my jsme si už včera naplánovali ze dvou větví cesty raději tu vzdálenější od hranice a dnes jsme viděli zátaras. Vypadal spíše jako že se tam staví..

A ty ostrovy obou zemí, co jsou na mapách?
Prý jsou převzaty ze starých ruských map, ty prý už dávno neexistují..
Hmm, to u googlů mají na některých místech planety těžké. Vzpomínám si v duchu, jak diametrálně se třeba lišily mapy hranic v oblasti Západní Sahary...


Trh v jednom městečku nás nadchnul. Mimo jiné jsme konečně zjistili co je basturma, jíž známe z jedné písničky. Je to kus skvělého sušeného hovězího, obaleného tlustou vrsvou pikantního koření. Mňam.

Rampa, hurá, bezvadně vyspravím gumové uložení tlumiče.

Navečer se s Tondou vyšplháme do hor, nad jezero Sevan.

Jsme zhruba ve 2000m nad mořem. Dnes si to můžeme dovolit, sněhu je málo. Ale zítra již musíme být v rozumnějších polohách, vypadá to na prudké zasněžení. Vichřice, která před pár dny potrápila Česko nahnala aktický vzduch až sem..
Z trhu si jestě vezeme dort, máme se prostě dobře..


Cestujeme kolem Sevanského jezera.






Tady uprostřed si povšimněte plotu vyhotoveného z vraků aut.