Sněhová nadílka je zatím jen malá. Přes bezmála dvou a půl tisícová aedla se jede dobře.


Hledáme pekárnu. Ale to co nacházíme, to nás nadchlo. Však pohleďte.


¨¨

Míříme do veliké rokliny, nad níž se tyčí prastarý klášter Tatev. Mnohokrát za tisíc let vypálený, mnohokrát obnovený. Tenhle kraj se stal v době 1.světové války centrem odboje za Arménii. A tohle území je přerušením pásu zemí jenž mají společné kořeny a podobnýjazyk: Turecko, Azerbájdžán, Turmenistán, Kazachstán, ...
Dnes se nad roklinou pne veliká lanovka pro turisty.





Ve stěně rokle pod Tatevem si nacházíme místečko v opuštěném stadu. Do rána jsme se ocitli v nových peřinách.



Na dně rokle se vytvořil krasový tunel. Ďáblův most mu říkají. Je tam i termální pramen. Výborně, máme přírodní koupelnu!

První ranní lanovka sráží z lana dolů sníh a námrazu.


Kudy dál? Přes nedaleký Írán do Turecka?
Přes Írán jsme plánovali jet už od Austrálie. A také kvůli Íránu jsme si opatřili veledrahý CARNET pro auto. Chtěli jsme tam dorazit z Kazachstánu přes Turmenistán. Představoval jsem si využití podzimní termiky v pouštích Íránu, podobně jako předloni na Sahaře. Uprostřed obtížného vyřizování víz z Kambodže nás ale bohužel chuť na tuto zajímavou a krásnou zemi přešla. Tehdy se k nám donesly velmi neradostné informace o slovenské paraglidistické expedici, jenž tam byla po přistání na padácích pozatýkána a několik měsíců vězněna pod absurdní záminkou, že prováděli špionáž. Pravděpodobně šlo jen o nešťastné časování slovenské expedice na dobu před tamníma volbama. No, ani se nechce věřit..
Cestou jsme si říkali, že pokud všechny paraglidisty pustí s něčím, co by se alespoň vzdáleně podobalo omluvě, třeba jako že došlo k omylu, do Iránu ještě zajedeme. Jenomže podle všeho, dva z členů expedice jsou stále ještě ve vězení. Nyní už přes půl roku!
Turecko s Arménií pro špatné vztahy uzavřely všechny hraniční přechody. Takže pro cestu do Turecka musíme zpět do Gruzie.
Obracíme to kolem ázerbajdžánského Nachičevanu, území jenž Arménie ztratila stejně jako získala Náhorní Karabach. Hranici prý hlídají ruští a turečtí vojáci. Pak pojedeme pod horu Ararat, jenž je Arménskou národní horou, ačkoliv je na tureckém území. No, nemají to tu jednoduché.

Sněhu napadlo spousty, na horských sedlech jedeme velmi opatrně.