Zatímco jsme v Jerevanu přečkávali sněžení, tady v Gruzii toho napadlo víc než dost. Zpočátku to tak nevypadá, ale jak sjíždíme z hor dolů, místo aby sněhu ubývalo, docela jej přibývá.

Dobrý most, ne?


Nemůžeme se s Amazonkou dohodnout kudy přes Gruzii. Krátce podél tureckých hranic na hraniční přechod, anebo se ještě zajet na sever se podívat na Kavkaz? Po tomhle sněžení asi nebude rozumné se tlačit do hor..
Ve městě Akalčike nám ale cestáři sdělují, že cesta na západ je neprůjezdná. Prý 1,5m sběhu. Tak tedy na sever. Na mapě je pěkná silnice, snad se dostaneme přes hřeben.

Kdepak! Tohle je jen letní cesta přes národní park, dál už jen sníh a sníh. Tak si jen vykopem parkoviště na noc.

Ráno shledáváme kde jsme se to ocitli. Kolemjdoucí chlapík nám to vysvětlil. Abastumani jsou staré lázně, kam jezdili ruští carové Romanovci. A ten křížek pod nímž jste si vykopali nocleh je na místě hrobky carova bratra. Tu za sovětských časů zbořili. A v tom potoce, zrovna tam co ses myl, se vždy na jaře vyrubal led a prováděl křest. A tohle je ženský klášter. Tedy ta část, co přečkala požár.

Projíždíme zchátralými lázněmi, které prý byly ještě za sovětského svazu velmi rušné. Na náměstíčku na nás mává policajt. Vzpoměl si kupodivu. Když nám včera v noci, cestou z návštěvy u správce parku, ochutnával z našich pikantních nudlí, nemohl se ani udržet na nohou. Mysleli jsme, že bude mít totální okno.


No fajn, třeba tu bude nějaký opuštěný teplý pramen a my se do něj zanoříme jako ty japonské opice a pořádně si prohřejeme kosti.
Našli jsme tyto staré dveře do podzemí. Pěkně se z nich pařilo.

V podzemí to bublalo, byly tam nádrže, kde se mixovala horká voda s potoční a odtud se pak odváděla do lázeňských budov. Nevnořili jsme se, bylo to skoro vařící. A foťák byl úplně orosený.

Tak a zpátky, dolů z hor. A poctivě je celé objet po jediné průjezdné silnici.