Hlavní cesta je příšerná. Turečtí kamiónisti to na úzké zledovatělé vozovce kalí jak na závodišti. Normálně se tu bojíme. Amazonka našla na mapě zkratku. Vedlejší cesta. Hurá.
No, vypadá to spíše jako cesta na pole. Ale je čerstvě prohrnutá. Zkusíme prorazit. Mokrý sníh je zrádný. Klouže, propadá se. V jedné závěji jsme zapadli tak, že jsem musel vylézt okýnkem, dveře byly zapřené ve sněhu až po vrch. Pak jsem rukama vyhrabal škvíru k zadním dveřím, kde byla uvězněna lopata. Pravá kola se propadla do bahnité koleje. Uff, jsem úplně mokrý, ale vykopali jsme se nakonec.
Tonda se dál hrdinně hrabe do kopce. Když bude nejhůř a zapadneme hodně zle, přespíme a v noci to zmrzne. Na tvrdém sněhu a ledu se pak snad ze šlamastyky dostaneme.

Pozor! Stůj! Tohle nezvládnem!
Buldozer, který se prokousával obrovskou závějí tu zanechal veliké díry. Tohle je moc i na Tondu. Opatrně vystupujem, vyrobíme ze sněhu jakýsi násyp a asi hodinu udusáváme parkovací plošinu. Po centimetrech se na ni nasuneme. Sláva, dvoutunového Tondu sníh udržel. Kdyby tu někdo pprojížděl, leda snad traktor, vejde se. Ale jsme tu sami. Ticho, my a měsíc.

Uvaříme si skvělou večeři, trocha gruzínského koňaku ještě zbyla a jdeme na kutě.

Ještě pohádku od Šaharazády na dobrou noc. V tom se v dáli objeví světlomety. Někdo jede! Je to možné? Rozsvítím rychle světla, aby nedošlo ke kolizi.

Jsou to cestáři. Taky se diví kde jsme se tu o půlnoci vzali. Dva obrovské stroje. Od rána se znaží prokopat k vesnicím asi 30km vzdáleným. Po 15km to vzdali. Víc jak metr sněhu a obrovské závěje v sedle. Teď se probíjejí a prohrnují zpět.


Tak nic, ráno zpátky dolů mezi kamióny.