Definitivně opouštíme Kavkaz a přejíždíme do "Plačtivých hor" na jihozápadě Gruzie. Tentokrát byl ten pláč v tuhé formě, to byl ten metr a půl sněhu, jenž zcela vyřadil silnici do Batumi kolem tureckých hranic.

Zasněžené palmové a cypřišové háje, celé náklaďáky mandarinek, čajové plantáže. Tento malý kousek země má zcela vlastní podnebí. Subtropy a vlhko. Záviděníhodné.


Černé moře!
Není to na koupání, jak jsme se celé měsíce těšili. Je tu chladněji než jsme čekali. Dva kilometry za pláží začíná sníh.

V dáli Batumi, na nějž se těšíme zítra.


Ráno na pláži a hurá do města. Jaké bude?

Výstavné, barevné, úpravné, rostoucí ale nijak veliké, bohaté - nápadně vyčnívající z průměru Gruzie. Je tu cítit Turecko, Západ i Rusko. Svérázné město. Batumi vévodí bohaté Adžárii, jež je autonomní republikou teď, jako i za doby CCCP.
Gruzie nemá ropu. Ale Batumi je se svým ropovodem z Kaspické oblasti už sto let bohatým ropným městem. Bylo pro nás překvapením, že ten ropovod vybudoval (samozřejmě ze dřeva) brácha Alfréda Nobela. A právě tady na začátku 20. století začal svou politickou kariéru Džugašvili, pozdější Stalin, organizováním stávek dělníků z ropného průmyslu. Prvnímu postavili muzeum, druhým se - pokud jsme se dobře dívali - nechlubili.









Přenocujeme v zasněženém údolí za městem.

Nesmíme zapomenout načepovat do všech nádrží až po hrdlo. V Turecku bude benzín i plyn za dvojnásobnou cenu! Na pumpách tu zavedli speciální službu: "S naším špalkem využijete vaši nádrž na 115% !"