Turecká hranice.

Carnet na celnici nepotřebujeme, ač Turecko je na seznamu Carnetových zemí. Zato nám zdanili kanystr benzínu. No dobře, to nás nezabije. Tenhle benzín se veze, jako železná rezerva, až z dálněvýchodního Ruska. Nebojte turkové, z vaší země už jej nevyvezeme.
Vůbec nikdo tu neumí anglicky. Ani jiným jazykem. Vždyť přece Turečtina musí stačit..
Jedeme po břehu Černého moře po naprosto dokonalé a úplně prázdné dálnici. Pro nás i pro Tondu je něco nebývalého. První hodinu si užíváme zcela dokonalý povrch. Po něčem takovém snad Tonda ještě v životě nejel. Sledujeme delfíny v moři napravo a města nalevo. Ta jsou čistá, plná nových, slušně vyhlížejících bytových domů. Sídliště jsou pravidelně prošpikována mešitami.

Vše naprosto vzorné, srovnatelné snad jen s Jižní Koreou.
Hrozná nuda, při první příležitosti musíme zahnout do vnitrozemí!
Nejdříve ale musíme splnit tři úkoly: Koupit mapu, SIM kartu a zjistit, zda se tu najíme na ulici, v hospůdkách nebo si budeme muset vařit ze supermarketových nákupů.
První dva úkoly jsme zvládli s obtížemi, anglicky opravdu nemluví vůbec nikdo. Ten třetí s rozkoší, to něco - řekněme turecká pizza - nám moc chutnalo. Ale vařit si budeme muset dál. Ceny pro nás nejsou úplně lidové.

Přespáváme v kopcích za městem Rize. Zelené čajové plantáže, vily, mešity, prudké a teď nepříjemně oledovatělé silničky.

Mají to tu krásné. Tak třeba skleněný lustr pod mostem u nás na vesnici nemáme.