To je nějaké jiné Turecko, mumláme si pod nosem, když sjíždíme z hor, kde jsme se oddávali vánočním radovánkám. Když jsme si včera udělali vycházku po hřebeni, viděli jsme v dálce jakousi pevnůstku, hlídající horský přejezd, jímž jsme předtím přijeli. Pamatujem si oslňující světlo v sedle. No, to by nebylo zas tak nic zvláštního.

Ani opuštěná horská vesnice na opačné straně hřebene nám nebyla nijak zvlášť divná. Všude se to stává, lidé se stahují do měst.

Ale teď, drsně posprejované domky, a poněkud zvědavé pohledy vesničanů.. Jasná změna oproti spořádaným obcím kterými jsme doposud projížděli.

Tady je uprostřed vsi nasprejovaná dvojitá šibenice, na ní visí hákový kříž a na druhé straně srp s kladivem. Kroutíme nad tím hlavami.
Raději jedem dál a moc nefotíme. Přemýšlíme, kde jsme se to ocitli. Drsnější kurdské oblasti mají přece být daleko na jihovýchodě.. Když máme signál, diktuji Amazonce do mobilu zkratky ze zdí a sloupů.

MKP, KPO, EOC, DHF, CHP, KKP...
A už to z googlu leze: Tady zakázaná teroristická organizace, tamhle zase Kurdská komunistická strana, atd..

Po silnici téměř nikdo nejezdí. Jen sem tam potkáme náklaďák či dodávku.

Dopravní značky slouží jako cvičné terče. Všechny jsou prostřílené. Neoblíbenějí jsou značky "pozor padající kamení", zřejmě se cení, pokud kulkou trefíte jednotlivé kameny.
No, tak tady si raději nocleh hledat nebudeme. Jak daleko ale musíme jet?.
Jinak je tu ale hezky..


Každých pár kilometrů je nad údolím hláska či střílna.

Potkáváme už druhá kasárna s obrněnými transportéry nachystanými ve vjezdu. Hmmm..
Prudká změna. Poslední obrňák u silnice a najednou je kolem nás normální provoz. Město Tunceli. Auta proudí, kolem slušné činžáky, moderně oděné městské turkyně ale i venkovanky.

A za městem, zase poněkud prázdná silnice. V protisměru jede krokem obrňák. Střílnu namířenou kamsi na pravou stranu. O dva kilometry další. Bliká na nás. Snad se vojákovi v dalekohledu líbila australská značka. Nebo co? Jedem, jedem.. A další. Opět míří na stejné místo ve svahu napravo.

Přejíždíme do dalšího údolí. Přes hřeben se z veliké vnitrozemní kotliny převaluje oblak naznačující mrazivou inverzi. Snad jsme se už dostali z té nepříjemné oblasti. Mráz budeme mít raději než nějakou přestřelku.



Povšimněte si jak tahle sovička umí klamat. Se svou falešnou zadní tváří nám připomíná jednoho boha u chrámu v Kambodži. Ten měl dokonce tváře čtyři.

Ve městě Elazig už je to zase to spořádané Turecko. Všude se staví, všude ruch, čisto, auta, móda...


Dlouho nám nikdo neuměl vysvětlit jakou oblastí jsme to projeli. Když jsme na začátku přes telefon probírali s tureckými přáteli, kterým oblastem se máme vyhnout, tohle území to určitě nebylo. Prostě o ničem (z televize) nevěděli. Turecko je velké.
Až mnohem později, při debatě s jedním učitelem angličtiny.. Ten odtušil, že v Tunceli se mohlo jednat o nějaké napětí spojené s tamními islámskými stranami. Navíc, právě kolem vánoc (ty se tu samozřejmě vůbec neslaví) se v Turecku kymácela vláda. Byli pozatýkáni ministerští synové v souvislosti s korupčním skandálem. Ale ne, odporujem, tohle byla mnohaletá bezpečnostní opatření, betonová kulometná hnízda, bunkry, kasárna. Některé sprejové nápisy byly staré, oprýskané..
Ne, o tom jsem nikdy neslyšel, povídá učitel. Ukaž mi to na mapě přesněji. Tady? Opravdu? Počkej, vždyť tadyhle ten kluk pochází přímo z vesnice jíž jste projížděli. Pojď jsem..
Kluk smutně přikyvuje. Ano. Tam v horách jsou teroristické základny. Mají tam po hřebenech ztezky až do Íránu a Sýrie..