Dnes táboříme vysoko nad velkým vápencovým údolím.

Dole je jedna z mnoha dálničních staveb.

Turecko je podle mého dojmu touhle dálnicománií srovnatelné jen s USA. V Německu či Itálii je taky spousta dokonalých dálnic. Ale tak gigantická zaasfaltovaná a zplanýrovaná plocha na tu hrstku aut, to se nedá srovnat. ...To asi bude souviset s nehoráznou (nejvyšší na světě) cenou pohonných hmot. Vypadá to, že tyhle daně jdou zpátky do silniční infastruktury. Vůbec bych se nedivil, kdyby majitelé velkých stavebních firem byli synové či strýčkové vládních činitelů...

V údolí jsou i vyhlášené jeskyně..


Sjíždíme do starobylého města Kahramanmaraš. Nejem my, ale překvapivě i místňáci jej nazývají prostě Maras. To krásné slovo mi připomíná dětství, kdy jsme si s kamarádem řekli: Ideme do marasa. A v tom marasu nacházeli krásné staré zahozené věci. Třeba starý keramický hrnec, dvoulampové rádio pod hromadou tlejicího listí, anebo úžasný zarezlý strojek jehož účel pro mne zůstal dodnes nerozluštěn.
Maras je veliké město plné paneláků. Uprostřed je ale steré město s mešitami, starými domy a bazar vonícím kořením, spoustou sladkostí a mnoha věcmi jimž nerozumíme.

Jsme rádi aspoň když zjistíme, že ty fialové zvonečky jsou rozpůlené sušené lilky.

Sedlář pracuje v krámku na ulici hned vedle zlatníka. A tady je celá ulička klempířů a pak kovářů a truhlářů...
A v horní uličce hned tři krámky holubářů.