Ujíždíme z noční vánice a sestupujeme do nižších poloh. Noc je větrná ale poprvé po mnoha týdnech nemrzne.

Jedeme k moři. Do tepla. Abychom dodrželi dostatečný odstup od Syrských hranic, kde je teď válka, volíme přístav Mersin.
Krajina cestou je zajímavá, chybí jen trochu sluníčka.


Všude však jsou aleje mandarinek, dokonce i uvnitř měst, oranžové plody se na nás smějí ze všech stran.

V Mersinu se sluníčka dočkáme. Na koupání to ale opět není. Tak se jen procházíme. A nestačíme se divit vysokému životnímu standardu obyvatel města.


Ani kočky se tu nemají zle.

Očekávali jsme zde mnoho uprchlíků ze Sýrie. Dozvídáme se, že jich tu opravdu spousta je. Ti bohatší zde normálně žijí, jezdí v autech, bydlí v hotelech...

Všechny utečenecké tábory jsou poblíž hranice, například u města Osmanie. Tady nejsou žádné nouzové přístřešky ani žebráci.

V Mersinu trávíme silvestrovskou noc. Pro jednou si dovolíme velmi levný hotýlek. Trochu si vyperem a hurá do ulic.
Hmm, výborná žranice v lidové restauraci s vyhlídkou z terasy. A ty cukrárny! Nikde jinde v Turecku jsme si tak nezamaškrtili. Kromě toho, dále na západ, jak se ceny postupně zdvojnásobily, nás i přešla chuť.
Silvestr není v Turecku žádný svátek. Jen pár vyjímek si trochu zapařilo v klubech, jinak klid.


Zato cestou z Mersinu potkáváme divokou oslavu. To syn pyšného táty prý právě dokončil jakousi školu.