Je už tma a Amazonka opět vykouzlí z googl mapy krásné nocležiště. Vypadá to na nějaké malé stolové hory. Na jednu si vyjedeme. Ráno se nestačime divit, jak se nám tu líbí.

A co je to támhle v dáli? Keře anebo ústí nějakých jeskyní?

Hmm, pěkná krajina na lítání. Škoda že není léto. Alespoň babí.


Támhle v tom kopci jsou vykutané nějaké otvory. Tohle prý je v té Kappadokii, že bychom byli už na okraji té oblasti? Asi jo, tyhle stolové hory jsou ze sopečného tufu.

Jsme z těch skal nadšeni. Prolízáme to celý den.




Lehounký vánek, snad slabá termika nad inverzním zvrstvením, vyjedeme nahoru, musím to alespoň provětrat.

Pěkný nízký průlet, dobře, že křídlo je už v batohu.

A co to vykouklo tam vzadu na obzoru? To je obrovská hora! To musí být nějaký stratovulkán. Jak se jmenuje? Mapa v tomto ohledu nestojí za nic, internet tu není. Tam se musíme zítra podívat! Ta sopka je fantastická.

Za chvíli se setmí, popojedem..

Ale průser! Jak se slunce opřelo do strmé polní cesty, rozmrazilo půdu a ta začala klouzat. Tonda se nekontolovatelně šine do obrovské vyerodované jámy. Po milimetrech. Sakra, je ho přes dvě tuny, co s tím? Zastavujeme to kamením, ale jakýkoliv pohyb situaci zhoršuje. Z jámmy by nás dostal jedině jeřáb. Ale to by se tu do skal musel nějak dostat..
Nastává několikahodinový boj.
Amazonka nosí balvany. (Porézní sopečný materiál je tak lehký, že u toho vypadá jako kulturistka na ehibici.) Já stavím hráz. Popojedem na ni asi tři centimetry, celá hráz se prohýbá a zabořuje do měkkého podloží. Hrůza. Tak nenápadně to vypadalo, je to ale nejhorší z podobných situací za celou cestu. Ani v laoském bahně to nevypadalo tak zle. Další centimetr. Hráz se zastavila. Strašné. Vykopávám stupínky abych do nich alespoň trochu zakotvil další kameny. Jenomže zrovna tam kde potřebuju, je půda velmi tvrdá.

Trvá to už tři hodiny. Nedá se nic dělat, risknem to takhle. Pomalá nebo rychla varianta? Pomaličku, po milimetrech.
...ani nedýchat.. ještě milimetr,
pneumatika se tak tak zachytává polovinou na kritický kámen. Horší, než jsem plánoval. Zároveň zadní najíždí na opěrný pilíř, zatlačený už dříve předním kolem spolehlivě do zeminy. To bude dobrý.
Ale ne, pilíř se rozjíždí! Pomalu, ale dává se do pohybu!
Husí kůže se mi okamžitě rozlézá po těle. Prudce sešlápnu plyn, motor se na povolené spojce rozeřve, Tonda se odráží mocným skokem na zbytku bortící se stěnky na bezpečnou půdu.. Jsem úplně mokrý.


Ráno se probouzíme na svahu sopky, co nás včera tak okouzlila.
Jmenuje se Ercyes a má přes 3900m.

Ranní návštěva.

Vzduch je zcela stabilní, orel jen přeletěl a hned zase sednul. Pouhý slet z předkopce mne vůbec neláká. Jak se ale dostat do výšky? Kolem hlavní sopky se dělají klidné chmurky, tam by to chvíli šlo. (Ale brrr, bude tam pořádná kosa!)
Narozdíl od vzduchu, půda je zde velmi nestabilní. Všude pozorujeme sesuvy lehkého materiálu. Po včerejším zážitku jsem za volantem velmi obezřetný.

Promiňte mi to množství fotek. Krajina s horou nás prostě okouzlila.



Město Ugrup.

Silnice stoupá po ůbočí hlavní sopku někam do 2000m.

Nahoře je lyžařské sttředisko, veliká mešita, hotely. Turecká vlajka nasvislo vypadá jako rudá vlajka klubu paraglidistů.



Blížíme se do Kappadokie. Tady se ve škvírách sopečného tufu pěstuje víno. I když se od sopky vzdalujeme, stále poutá naši pozornost. Stále někde vyčnívá na obzoru.