Jedeme k moři, jedeme za sluncem!

Ještě ale strávíme noc na vysokém hřebeni nad městem Mugla.





U cesty dolů se na odpočívadle zahledíme na pěkně udržovanou Ladu Nivušu. A už jsou tu její kluci a už je tu beseda. Chlapík s červenou čapkou je učitel angličtiny a je to on, kdo nám tu už dlouho chyběl, aby nám zodpověděl spoustu otázek.
Když ovšem věděl. Nevěděl třeba, proč 85% tureckých aut je černých, 14% bílých a šedých a pouze zbylé procento má nějakou barvu. A vůbec, turci jsou oblékáni ve stejných barvách jako ta auta. S tou čepicí to učitel skoro přehnal.
Ale trochu vážnějc, máme už i matnou představu, jak asi vypadalo Turecko před 15 - 20ti lety, kdy tu nestály všechny ty krásné domy a cesty, anebo jak je stále aktuální myšlenkový boj mezi ataturkovci a islámisty. Stačí si všímat samopepek na autech. Někdo tam má tátu-turka, někdo úryvek z koránu.

Sjíždíme níž a níž k moři, vzduch je voňavý a takový jarní.


Moře! Čisté, málo slané a příjemné. Dokonce vytahuju šnrchla a naháním z radosti pod vodou rybičky.

Najdeme si soukromou plážičku, podstavíme kola balvany a už máme chatu u moře.



Tohle jsou typické turecké skleničky na čaj.
Po čtyřech dnech zase jedeme dál..

Po pobřeží jsou rozsety tyhle staré bunkry.