Kremeše dávám do pucu, makám jako šroub, vypadá pěkně, a taky se snaží, motor mu hezky vrní, i když už to není co bývalo.
Červená bedna se tentokrát plní k prasknutí, Do Austrálie poputuje i padák a sedačka. Ve Střední Americe panuje období dešťů a na jakékoliv lodi by jen padák překážel a hlavně trpěl vodou a solí.
Neděle.
V Los Angeles už mám vyhlídnutou ulici s čínskými autobazary. K mému překvapení je tu velmi mála autobazarů, na tak olbřímí souměstí. Trochu nechápu.
Jsem napjat jak to dopadne s cenou. Problém s title ji určitě výrazně sníží. Asi to nebude 3000 $ jak odhadovali chlapci v autobazaru o 100mil na sever. Prý se tam mám zastavit ve středu. Hmm, tak nic.. Musím to prodat v LA.
Pondělí.
Červená bedna. Po zvážení všech okolností se rozhoduji pro dost drahou alternativu, UPS. Normální pošta (USPS) má pro Austrálii váhový limit 5Olb (23kg jako v letadle), takže bych musel vyrobit tři balíky a vyšlo by to stejně hodně draho. A podmínky skladování nevyzvednuté pošty mlhavé...
Jsou tu sice jakési agentury které za přijatelnou cenu (cca cca 400$/50kg) dopraví balík do Austrálie. Ale nemají žádnou kancelář, fungujou na telefon, takže bez vlastní adresy a perfektně domluveného adresáta to nepůjde. A navíc jsem se dočetl jakési nářky na ně.
S tou adresou mám potíž. Tom ze Sydney, s nímž jsem se domluvil na zásilce již v Chile na jaře, mi sice před 14 dny potvrdil správnou adresu, ale místo aby mi napsal, ok, s rodičema jsem to domluvil, jak jsme si říkali, tak mne totálně rozhodil poznámkou "ale já doma nebudu". Je jasné, že při toulkách někde v Andách měl na mysli jiné věci, ale já teď stojím před problémem.
Dodací podmínky UPS: 3 pokusy o doručení po 3 pracovní dny a pak se zásilka zlikviduje. Dobrý.. USPS by oproti tomu asi doručila bednu zpět do USA. Hmm, taky dobrý..
Nakonec mne vysvobodí krásná pošťačka Sharona z UPS, když mi nabídne nestandardní skladování na agentuře v USA (za docela příjemný poplatek), že to odešle na můj emailový pokyn. Třeba až za několik měsíců. SUPR! Do toho investuju. Až to s Tomem vyjasníme a jeho rodiče budou připraveni, spustíme to.
Tak to by bylo. A teď Kremeš.
No to mi pěkně povisnula čelist, když mi číňan s úšklebkem nabídl 500 $. A když zjistil situaci s titlem, vůbec se se mnou ani nebavil. On to nebyl číňan ale korejec, to bude tím. Musím do hispánské čtvrti. Než najdu tu správnou ulici, je večer.
Úterý.
Nedaří se, nedaří, Kremeše nikdo nechce. Prý tady Fordy nejsou v oblibě. (Vzpomenu si na poznámku kamaráda z Floridy DJ-e, jenž mi vysvětlil FORD = Fix Or Repair Daily.)
Konečně mám toho správného dealera! Hurá! Jedeme se s Kremešem projet po ulicích. Šlape mu pěkně za krk, Kremeš se snaží a funguje neuvěřitelně svěle. 700$ zní rozsudek :( ale bez title to nepůjde :((
Můj plán (čti bublinu z Houstnu) se hroutí. Už mi začíná téct do bot. Cena Kremeše klesla pod nulu. Jak se jej bez title zbavím? Tady v Kalifornii mají zpřísněný zákon a nevezmou mi jej ani do šrotu. Už vidím, jak mi v USA narůstá dluh do astronomické výše za nezlikvidovaný vůz. On je totiž NEZLIKVIDOVATELNÝ!
Podobnou situaci znám ze Západní Sahary. Tomuhle jsem se chtěl vyhnout vší mocí, ale jsem v tom zas!
Musím podotknout, že v Africe to bylo trochu snazší...
Pokud se pokusím o prodej třeba v Nevadě, letadlo nestihnu. Velmi nejisté, a na tom stejně prodělám...
Kdyby mi tak někdo Kremeše ukradnul...
Aaaa, třeba najdu nějaký dobročinný spolek který bude ochoten se nechat obdarovaat! A dá ty zatracené papíry do pořádku. Mám řádnou kupní smlouvu, doklad o registraci, auto je ověřené. Chybí jen ten zku... title. "Take it easy" zní mi nezapomenutelný chláchol kubánky v Miami...
Na jakési ulici ulovím kousek wifi a spojuji se s kamarády přes Skype. Tomáš Hudlajda přeci říkal že má v LA kámoše. Hmm, ale před měsícem odjel. Havranův je zase až v San Francisku.
Nakonec mne Tom inspiruje k návštěvě konzulátu. Obětuju pár set mrzkých korun na Vodafoní roaming a ozve se mi sám konzul. Nejdříve se se mnou nechce ani bavit ale nakonec jej navštěvuji v mramoro-skleněné věži. Třeba mi dohodí někoho kdo by si Kremeše vzal. Opravdu se snaží pomoci: Telefonuje, kroutí hlavou, přemýšlí, pak zase telefonuje... A pak příjde s větou která mě málem zabila: VY POTŘEBUJETE PRÁVNÍKA! V ten moment se mi udělalo černo před očima. Záporná cena Kremešova se zmnohonásobila! No, ani pan konzul to nemyslel vážně. Nechtěl mne zničit, nadosmrti zadlužit a dohnat k sebevraždě.
Vtip, který tady v USA koluje: "Víš jak se říká hromadě 100 mrtvých právníků?
- Dobrý začátek!" ....což mi velmi připomíná vtípky na komouše z dob našeho socíku...
Jedu smutně zacpanýma ulicema (pro mne první dopravní zácpy v USA) a přemýšlím do které ponuré čtvrti zasunu Kremeše aby mi jej proboha do rána ukradli!
Už jen tak mechanicky dojedu k poslednímu obchodníkovi, se kterým jsem domluvený na pátou. K mému naprostému úžasu se po projížďce s Kremešem a jeho prohlídce rozhoduje za 500 $ do toho jít!
SLÁVA!!!
Ráno se zastavíme na úřade a vybavíme to, říká Nikaraquiský obchodník. Nutím ho k co nejdřívější hodině. Odpoledne letím! Žeby Nikaraqujec dokázal napravit co mi způsobil Kubánec?
Nemůžu dospat rána..
Středa
Ráno jsem s Nikaragujcem skutečně na úřadě. Zácpy aut, zákazy parkování, vedle kdosi rýžuje na parkování za lichvářské ceny. Fronty lidí. Nikaragujec se nechal od jakési přerostlé gertrůdy odbýt během dvou minut :(
Znovu mu vysvětluju plán na přeposlání title na jeho adresu z Miami. Že existuje internetová aplikace Mijamské správy, kde se taková žádost dá vyřídit... Jo, má kamaráda, který se takovýma věcma zabývá, jedeme za ním. A ještě sepíšeme plnou moc u notáře...
Cestou mi vypráví jak se skutečně zhoršila situace v Mexiku. Má těžký problém s dopravou ojetin do střední Ameriky. Narozdíl od Kostariky a Nikaragui, kde je to OK, v Mexiku je normální, že převozce je loupežníky sprostě odstřelen. Takže mám potvrzeno rozhodnutí o Mexiko se s Kremešem nepokoušet.
Jo a pozor, varuje, v Kostarice je spousta moc pěkných holek!
Kamarád u kompjůtru kroutí hlavou, že to nejde.
Nikaragujec to vzdává :(((
Zoufale jedu ulicema a ani nevím kam. Je poledne a já mám být ba checkinu ve tři. Zjišťuji, že podvědomě jedu k letišti. Je to přes celé město. Kreměš, jako by cítil tu prohru, začíná nepříjemně poskřipovat brzdama a motor nějak netáhne.
Blíží se jedna hodina a já vůbec nevím co udělám.
Můj nový parťák píše SMS, že už odlétá z Madridu do Mexika.
Jsem už u letiště.
V tom mne napadá jak se zbavit Kremeše! Neúprosní policajti tu občas i zabaví vozidlo! Nejlepěí bude zkusit to přímo na letištní policii. Tam třeba budou mít pochopení...
Skutečně nacházím policajty a vybalím na ně kuriózní prosbu o zkonfiskování vozidla. Ujímá se mne sympaťák s větší postavou. Nejdříve mi říká ať Kremeše odvezu do šroťáku. To bez tady bez title nepůjde, krom toho to za dvě hodiny do checkinu nestihnu. To máš pravdu odvětí.
Pak se radí s ostatníma a vysvobozuje mne touto radou: Helej, támhle o dva bloku dále jsou hotely s velkými parkovišti. Nechej to tam, po 30ti dnech na jejich soukromé půdě se auto stane jejich majetkem, oni jej prodaji a ještě na tom trochu vydělají. Neboj, žádné pokuty ti nehrozí.
Uffff! Dvě hodiny. Zaparkuji stranou, odšroubovávám svoji Floridskou značku. Sakra, jde to ztěžka, chybí mi klíč. Značku pak přilepuji jen páskou.
Půl třetí Konečně nacházím vhodné místo. Odtrhnu značku, vsunu ji do batohu. Klíč nechávám v zapalování, krátce se loučím s Kremešem, třeba si tě ještě někdo ukradne... (Myslím si ale, že tam stojí ještě v době kdy čtete tyto řádky. Kdo jej chcete, vemte si jej, Řeknu vám pozici. Super vůz, zvládá pouště, bahno i led ve 4500m!)
Za čtyři minuty tři. Přicházím na check-in, letadlo letí na čas. Mám jeětě 40 minut na poštu. Je sice dva kilometry daleko, ale tohle už je brnkačka, jakýsi autobus odjíždějící z linky mne tam hodí... Odesílám značku Amazonce a své dceři pohlednici s přáním k narozeninám.
Do letadla nastupuju úplně na čas...
Letíííím, pápá USA.....
