A to jídlo! Opravdické maso. Polívka jak o mámy. Mňam. Okorát že máma nepoužívá pět druhů brambor a banánů.. Jsem tu jako po návratu domů. Milí lidi všude na ulicích. Komunikují, žvatlají. A Nikaragujec v LA měl pravdu, jsou tu pěkné holky.
Tož jak si to tu uděláme? Pomaloučku, netlačit na pilu, ono se to vyvrbí. S Radkem jsme si hned sedli. Táhne nás to na třítisícové vulkány, zkusíme se přes ně nějak protlačit na Karibské pobřeží.
Cestujeme místními busy, hojně zavlažováni dešti.
Je to dobrý, nahoru strmě šplhá nějaká silnička Dokonce chytáme traktor-stopa.
Vysokohorský deštný prales. Krása.
je tu chodník, bez něj bychom neprošli. Národní park, ale jsme tu sami.
A taky, ač v tropech tu zažíváme pěknou zimu v dešti.
Kráterové jezírko na vrcholu.
Tady potkáváme nějaké zvíře. Nevidíme jej, jen smrad a šelest. Snad tapír? Napadá mne. Pak objevujeme čerstvé stopy a ty vypadají jako medvědí! Široké, veliké jak roztažená dlaň. Rozhodně ne sudokopýtka. Kde by se tu vzal medvěd proboha? Záhada.
Dolů na druhou stranu to bude horší. Podle chatrných map, či spíše náznaků map tam cesta nevede. Navíc tímhle směrem je svah o kilometr vyšší, neboť San Juan je v 1000m, v příjemném klimatu. Hledáme chodník, prodíráme se džunglí.
Nakonec to musíme vzdát. Sejdeme kus na původní stranu a cestujeme dál busem.
